Čtvrtý císař

Paní hazardérko, říká se dva a dost, ale v dnešní době ženám těžko něco rozkazovat, že? Nějak takhle na mě vyrukovala jedna sestřička na JIPu a já se jí ani nedivím, protože ona opravdu ví, o čem mluví, když tam ty matky po císaři dennodenně vidí i se všemi možnými komplikacemi. Taky bych už teď zvažovala, jestli jsem opravdu takový střelec. 

Když pominu mentální stavy plynoucí z naprosto šílené situace, do které nás všechny to miminko dostalo, tak se mi vlastně ani teď napočtvrté v těhotenství nic speciálního nedělo. Vše probíhalo naprosto v pořádku, jizva na děloze držela dobře, kontrolována každou prohlídku na ultrazvuku a mimču se dařilo naprosto výborně. V porovnání s prvním těhotenstvím a vlastně i těmi dalšími, musím ale s lítostí uznat, že už jsem na matku přestárlá (promiňte všechny matky, co jste začaly rodit po třicítce, vím, že si nabíhám…). Před deseti lety jsem kromě rostoucího břicha nezaznamenávala žádné rozdíly, oproti tomu teď…nemožnost normálně se vyspat, pocit, že břicho váží asi dvě stě kilo, zadýchávání kvůli šílené chudokrevnosti a poslední dva měsíce takové pálení žáhy, že jsem to kolikrát téměř oplakala. 

Poslední týdny jsem zase cítila tlaky na močový měchýř, což vzhledem k velikosti dělohy nebylo nic neobvyklého. S termínem porodu 1.1. jsem měla jasný plán – porodit buď před Vánoci anebo až po nich. Dva předvánoční týdny už se mnou nebylo k vydržení a chudáka dítě jsem se snažila všemožnými babskými radami vyhnat co nejdříve, abych mohla strávit večer u stromečku s rodinou. Samozřejmě se nepodařilo a miminko se rozhodlo přesně na Štědrý den, že je čas. Od rána jsem měla poslíčky a k večeru silnější kontrakce po deseti minutách. Pět hodin. Za jiných okolností bych odjela. Ale byl Štědrý večer, tak jsem poctivě prodýchávala a nikomu doma nic neřekla. S postupem noci mě bolesti pomalu přecházely a ráno jsem vstávala sice bolavá na břiše i spodku, ale bez pravidelných kontrakcí. Kdysi při druhém porodu (který jsem si samozřejmě srdceryvně přála přirozený) mi porodník u Apolináře řekl, že moje tělo dítě přirozeně pravděpodobně neporodí, že moje kontrakce nepovedou k otevření porodních cest, protože se mi do nich miminko stejně nemůže vejít kvůli špatnému postavení kostí uvnitř pánve. V porodnici mi tedy tentokrát už při první návštěvě naordinovali termín porodu na 39tt+ a já si vybrala 27.12., ať to aspoň není přímo na svátky. Od toho Štědrého dne jsem ale byla tak nějak „rozrozená“ a bolesti mě braly jak kdy a jak kam, někdy jsem měla pocit, že jizva, někdy močový měchýř a celkově už jsem se necítila moc dobře, noci byly nejhorší, nemohla jsem ležet už vůbec nijak, těžké a namožené břicho táhlo a pnulo všemi směry. 

Vydržela jsem do plánované neděle a brzy ráno odjížděla vzteklá, že takhle se děti nerodí. Mimochodem – promiň, mami, byla jsem strašlivě nepříjemná a schytala jsi to. V porodnici klasická příprava, monitor – dítě dostalo za jedna, já už psychicky odevzdaná věděla krok za krokem, co mě čeká a už se mentálně připravovala na regeneraci. Přeci jen mě nakonec překvapilo asi vše, co následovalo po sednutí na operační stůl. 

Anesteziolog se mi zdál tentokrát důvěryhodný (někteří u Apolináře se mi dříve jevili mladincí a já měla strach, že se netrefí, kam mají), a tak jsem mu ochotně nastavila záda na dohodnutý spinál. Nepovedl se napoprvé, nepovedl se napodruhé a napotřetí se zdálo, že teplo jde konečně správným směrem dolů do nohou, tak rychle lehnout, dokud se dá pohybovat. Po pár minutách na mě anesteziolog nastoupil s rozprašovačem vody a dělal zkoušku citu na horní části těla a dole na noze, stehně a břiše, cítila jsem pořád vše, i na dolní části těla. Tvářil se klidně, že máme ještě čas a že to zabere. A tak přede mě postavili tu modrou plachtu a přilepili mi na břicho nějakou „lepenku“, což jsem si všimla poprvé ze čtyř případů a hned jsem taky lehce bolestivě ucítila i jak mi lepidlo tahá jemné chloupky na břiše. Říkám to anesteziologovi nade mnou s tím, že to ještě pořád asi nezabralo, ale doktoři už se začali nervózně dívat jeden po druhém a anesteziolog odevzdaně pronesl, že si budu muset dýchnout a jít do celkové narkózy. Chvíli jsem na ně napůl žertem zkoušela, ať zkusí říznout, že kdyžtak zařvu, ale neprošlo to. Měla jsem krásný sen, jak ležím ve své noční košilce s obrovským břichem ve své posteli mezi svými holčičkami a jak krásně dospávám to dnešní brzké vstávání. Jenže to netrvalo moc dlouho a už mě budili, vím, že jsem nedokázala zaostřit na nikoho, kdo nade mnou stál a strašně mě bolel krk z intubace, takže jsem nemohla mluvit, ale to bylo jedno, protože jsem stejně pořád usínala. Co si ale uvědomuju, je okamžitá šílená bolest břicha, jak mě přesouvali z operačního stolu na postel, což asi vypovídá o tom, že spinál nezabral vůbec.

Na JIPu jsem prakticky okamžitě zase usnula a v mysli už se soustředila na regeneraci bříška a nenechávala jsem se rozptylovat věžními hodinami, ani tlakoměrem, jediné, co mě poměrně často probíralo, byla pečující zdravotní sestra, která kolem mě neustále skákala a volala různým doktorům, protože z hadičky od močové cévky mi vytékala tmavá krev místo moči. Brzy přišel ten anesteziolog s ustaraným výrazem a vyhrožoval, že mě možná budou znovu otevírat, protože mi poškodili močový měchýř. Já byla sjetá narkózou a něčím dalším v žíle a moc jsem si tuhle potíž nepřipouštěla, i když mě napadlo, že tentokrát asi třetí den po svých neodejdu a dávala jsem si na pobyt v porodnici tak týden. Nicméně jsem si neustále představovala, jak se mi břicho uvnitř uzdravuje a že je močový měchýř jen hodně zhmožděný, což byla nejlehčí možnost, co doktoři zvažovali. 

Postupně za mnou během dne přišli jak můj operující lékař, tak urolog, který ultrazvukem měchýř zkontroloval a nic, co by se muselo okamžitě řešit, nenašel. Operatér mě zase hned ve dveřích uzemnil slovy, že „to bylo teda maso“, mimo jiné plodová voda byla už zakalená, načež mi začal vysvětlovat, že když mě otevřeli, zjistili, že mám srůsty mezi měchýřem a dělohou takové (úplně přesně řekl, že měchýř byl „přiškvařený k děloze“), že nemohli měchýř skoro ani povytáhnout, jak potřebovali, aby se k děloze dostali. A protože měli hned strach, že ho poškodili, dělali mi během operace zkoušku – napustili mi močový měchýř nějakou tekutinou a zkoumali, jestli někudy neprotéká. V téhle části jeho vyprávění mi došlo, že je moc dobře, že nevyšel ten plánovaný spinál, protože jsem jim ležela na stole hodinu půl a každopádně u těch manévrů s měchýřem jsem být nepotřebovala.

Tady už to trochu zkrátím. Močový měchýř mi na JIPu propláchli třemi litry roztoku a s postupem času se začal od krve čistit. Byla jsem pořád šíleně unavená a probouzela se jen, když mi přinesli miminko nebo se mnou sestry potřebovaly nějak manipulovat. Každopádně jsem si neustále představovala, jak se uvnitř hojím (vím, je to divné, ale nedám na tuhle „uzdravovací vizualizaci“ dopustit, funguje i u angíny a jiných potíží…). Ráno po operaci mi udělali krevní obraz a s hladinou hemoglobinu sedmdesát dva (norma je minimálně sto dvacet, v těhotenství jsem měla kolem devadesáti) na mě opět naběhl lékař, že mi dají asi transfúzi, protože se ani nezvednu z postele. Naštěstí jsem byla stále pod nějakými super léky proti bolesti a byla orientovaná dost dovnitř sebe a vlastně mě ta informace ani moc nerozrušila. Prostě jsem si řekla, že se zvednout rozhodně zkusím, a to i přesto, že mi pečující sestřička v podstatě nadávala, jaký mám strašlivý krevní obraz a že se z té postele rozhodně nezvednu. Já se zvedla napoprvé. Zase. A to i přesto, že sestry spíš sázely na tu druhou paní na JIPu, co rodila hned po mě. Ta se nezvedla a musely jí přinést studený hadr na hlavu. Zato já se došla osprchovat a i ta prve protivná sestřička nakonec uznala, že jsem na tu chudokrevnost asi zvyklá nebo co. Jediný handicap navíc, který mi po té šílené operaci zbyl, byla močová cévka, kterou jsem měla do odpoledne prvního dne po porodu, než se moč zcela úplně vyčeřila od krve. 

Teď, tři týdny po porodu, se zdá, že mám v břiše snad vše v pořádku. Rekonvalescence od prvního dne probíhala standardně, první den velké bolesti, ale ten jsem taky celý prospala a syn naštěstí se mnou. Mimochodem jsem na šestinedělí od spolubydlící císařovny zjistila, že ten prášek, co lékaři ordinují na první noc maminkám po císaři, je neurol a vážně jsem byla překvapená, i když na druhou stranu jsem se moc dobře prospala…vlastně jsem ale usínala pořád, a to i vsedě ještě dva dny po operaci. Navzdory prognózám lékařů i mým prvním pocitům po operaci jsem odešla třetí den po svých i s plně kojeným miminkem domů a dokonce jsem tentokrát ani nemusela podepisovat reverz. Doktor mě důkladně vyšetřil ultrazvukem a proškolil, na co se případně soustředit, kdyby byl nadále poškozený měchýř, ale už v porodnici to vypadalo, že s ním snad nakonec opravdu nic není. 

Zvládla jsem to. Zase. S větší krevní ztrátou, než dříve a s potížemi, které jsem nečekala, i když jsem měla. Nejde totiž jen o jizvu. Tu venku, ani tu na děloze, které obě při další operaci lékaři vytnou. Jde i o ty srůsty mezi jednotlivými vrstvami tkání. 

Nu. Nechala jsem si odstranit vejcovody ze strachu, že bych kdy musela ještě řešit to hrůzné dilema, jestli potrat nebo další dítě. Pro mě by bylo páté. A teď jsem si plně vědoma toho, že páté těhotenství v mém čtyřmi císaři zmordovaném břiše by už opravdu nemuselo skončit happy endem.