Strávila jsem se svými třemi dětmi víkend na parádní chalupě své kamarádky. Se spoustou dalších dětí a babičkou. A uvědomila si tam, jak složitý si dělám život. Zatímco ony přivezly a naplnily ledničku spoustou roztodivných potravin všemožně vynalézavě zabalených, já dovalila jednu tašku plnou domácí bábovky, domácího chleba, uvařené polévky a ovoce se zeleninou sesypané na jednu hromadu. V mé tašce byla i krabice ranních cereálií, jejímu nákupu jsem podlehla pod tíhou prosíků tříleté dcery v obchodě a neměla jsem sílu vzdorovat. Taky tam byly dvě balení čokolád z velikonoční koledy, ty jsem fakt nevyráběla a mletá neekologicky balená káva. Jídlo ostatních byly v zásadě jen základní potraviny (až na velikonoční košíčky a večerní zobání – jak jinak, než zabalené v plastové vaničce) zelenina, ovoce, maso, cereálie… Za ten víkend (celkem to bylo asi čtyřicet tři hodin) jsme naplnily patnáctilitrovou nádobu plastem!
A já celý víkend tiše trpěla pohledem na igelitem balená rajčata, mrkev v plastové vaně obalenou fólií, mleté hovězí v plastové vaně a papriky zatavené v igelitovém pytli, rajčata v konzervě…přemýšlela jsem, kde mohly v dubnu vyrůst jahody a proč je někdo zataví do pytle a proč je ta hadovka v igeliťáku a trochu jsem si říkala, jak to mohou ty holky takhle kupovat…
Na druhou stranu (a to tu důležitější) jsem byla nesmírně vděčná, že nemusím nic vařit a dostaneme s dětmi najíst a že jsem vykoupena jen dovozem kávy a vína a přípravou ranního pohoštění (když vstávám v 5.40h). A to jsem dělala vyloženě ráda, protože jsem si užívala pocit utírání stolů houbičkovým hadříkem (já pro domácí potřeby používám už jen staré nastříhané hadry – někdy super, někdy hrůza) a nehleděla na množství použitého komerčního jaru (ten můj domácí mě stojí buď velké úsilí vyrobit anebo dost peněz, protože „bio eko“ varianta není zrovna nejlevnější záležitostí). A tak jsem si tam tak trpěla a zároveň si to užívala a vlastně záviděla těm holkám, že tohle nemusí řešit, protože je jim to zkrátka asi jedno. Potřebují uvařit a nakrmit děti a jdou cestu toho nejmenšího odporu. A všichni jsou v pohodě. Oproti tomu já udělám dusno skoro pokaždé, když mi manžel donese hnusný jednodenní chleba v igeliťáku nebo nedejbože! nějaké prasácké chipsy či jiné vysoce průmyslově zpracované blafy. Je ve stresu on, že nakoupí a ještě dostane vynadáno, já, že mi nosí domů bordel a umělé jídlo a hned máme oheň na střeše…
Tak jsem to začala zkoušet jinak, s menším tlakem – některé věty, které mi k tomu tématu přijdou na jazyk buď úplně polknu nebo přetransformuji na „děkuju, to jsi hodný, že jsi něco koupil“ a z přinesených igeliťáků vyklepu drobečky a uschovám je pro další použití. A hle, ono to najednou docela funguje, manžel odměněný malými úspěch v podobě mých díků si někdy vezme před nákupem látkovou tašku a tuhle mi donesl spoustu ovoce a zeleniny z trhu vysypané v papírovém kartonu a ještě mi nadšeně referoval, že mu paní trhovkyně karton vybrala a kvitovala s povděkem, že myslí ekologicky! On se totiž vždycky bojí, že bude za exota, že je to divné nabírat ovoce, zeleninu nebo pečivo do látkových pytlíků a že se mu lidé budou smát nebo mu prodavačka vynadá. Néé, můj manžel je skvělý chlap a není to žádná bábovka, jen rád dělá věci přesně tak, jak se mají dělat. A tohle je přece pořád divný a neobvyklý způsob nákupu, při kterém může ten jeho košík trošku vyčnívat mezi ostatními.
Ale zvyká si. A já na to, že ne vždy bude vše kolem stravování a nákupů dokonalé a že když se budeme chtít rodinně zprasit v mekáči, tak to prostě uděláme a já po tom nebudu mít výčitky, protože dětem místo polomáčenek upeču sušenky domácí. Děláme nejlíp, co umíme!
