Mám ráda věci, které jsou opravdové. Které jdou do hloubky, jsou prožité a skutečné. Proto mi není sympatický telefon, televize a počítač beru na milost jen kvůli možnosti tvoření – psaní a nákupů přes internet. Miluju prožívání speciálních chvil, jako je třeba západ slunce nad mořem nebo výlet v lese. To jsou chvíle, kdy zhluboka dýchám, přivírám oči a v duši i celém těle nechávám roztéct ten božský, příjemný klid, mír a pocit štěstí. Jsou to obvykle jen okamžiky, ale dokážu si je uchovat v sobě a nějakou dobu z nich vyžít. Stejně tak zažívám spoustu takových momentů každý den se svou rodinou. Každý den, ať je jakýkoliv, se najde alespoň jeden okamžik kvůli kterému to za to celé stojí.
Vždycky když vidím někoho, kdo si při jízdě autobusem/v dětské herně/na hřišti nebo kdekoliv místo vlastního dítěte hledí vlastního telefonu, mám vztek. A je mi z toho smutno. Často takhle vídám i sebe samu. Z toho je mi smutno ještě víc. Ale omlouvám si to, protože nejsem tyran a mám se přesto ráda. V kontextu všech lidí, které kolem sebe vídám – ať už známých či cizích – vídám mobil víc, než mi přijde zdrávo. A to nejen u lidí, kteří jsou mladší než já, ale už i u těch, kteří jsou starší. Například mých rodičů. Někdy se mi zdá, že když bez toho nedokáží vydržet ani tu chvíli, kdy jsme spolu, co potom dělají, když jsou spolu sami doma? Opravdu to v praxi vypadá tak, že leží vedle sebe na sedačce a každý má ve své ruce svůj mobil? A k tomu zapnutou televizi? Uf. Kdo to takhle má? Není vám líto, že v těchto chvílích nežijete? Nežijete přítomným okamžikem, jen jedete prstem po obrazovce sem a tam a něco sledujete, ale vsadím se, že když z toho slezete, už ani nevíte, co to tam bylo a jestli tam bylo opravdu něco tak zajímavého, že to za to stálo. Vím to. Znám to z vlastní zkušenosti. Beru si s sebou mobil pravidelně, když jdu uspávat svoje miminko. Většinou ho zapínám, až ve chvíli, kdy dítě už skoro spí a už se potřebuje jen „dodudlat“ u prsa. Ale stejně… poslední dobou jsem na sebe tvrdší a snažím se mobilu vyhýbat. A zjistila jsem zajímavou věc. Když v té tmě jen tak ležím bez telefonu v ruce, za prvé si daleko více uvědomuju kouzlo té chvíle, dokážu se soustředit na to, že kojím, že miminko krásně voní a procítěně ho pomazlit. A za druhé si krásně čistím hlavu a buď si jen tak medituju o ničem anebo – a to se stává často – něco kloudného vymyslím! Mám úžasnou schopnost vizualizace svých projektů, takže často vymyslím třeba nějaký nový postup nebo ke mně přijde nějaká úplně nová myšlenka, která mě navede na úplně nový nápad. A to za to určitě stojí!
Když mě choutky na tupý únik k čučení do mobilu berou i během dne (ano, berou a často podléhám), nejlepší řešení je manuální činnost nebo zaměřit děti a nechat se vtáhnout do jejich světa. Pokud mám chvíli odpočinku, děti spí, já jsem líná a chci „nic nedělat“, sahám radši po knížce, než po mobilu! Ale někdy jsem líná tak, že se prostě ovládnout nechci a deset, patnáct minut na něm strávím a dokonce se to někdy opravdu vyplatí a objevím třeba nový tip na úžasnou knihu nebo novou značku barefoot nebo zkrátka něco jinak užitečného. Většinou je to ale ztracený čas, takže se mobilu snažím opravdu spíš vyhnout. Noci si od něj dávám pohov vždy. Večer do ložnice si ho beru jen v případě, že ráno potřebuji vědět, kolik je hodin nebo vyloženě vstát na budík (a přitom taková blbost! Dřív byly super budíky, ty s tou třetí ručičkou! Prodává se to ještě? Asi se po nějakém poohlédnu…).
Mně osobně (a teď možná někdo řekne, že jsem exot) vytlačuje čas na mobilu reálný svět. Najednou nevidím (a někdy skoro neslyším – a to zas občas není na škodu) děti, zapomenu, co jsem vlastně chtěla/měla udělat a proč. Úplně mě to odpojí od tady a teď a vrhne mě to do světa, který ale neexistuje! A děti to musí vidět. Myslím si, že buď žárlí anebo (a to spíš) chtějí tenhle únik zažít taky. Což je hrůzné, ale taky realita současnosti. Mobil je zkrátka taková třetí ruka každého z nás. Přemisťujeme ho po bytech a domech a když chvíli nevíme, kde je, nezřídka nastává panika a už chceme prozvonit, abychom ten náš milááášek rychle našli…a když ho nedejbože! definitivně ztratíme a nemáme nikde zálohovaná data, to je teprve katastrofický scénář! Já to chápu, v mobilech prostě dnes nosíme úplně všechno. Od telefonního čísla na mámu přes kontakt na pediatra, práci, poslední milostné zprávy, fotky dětí, diář, bankovnictví i osobní poznámky. Jen si myslím, že je důležité snažit se předcházet tomu, aby nás mobil úplně ovládal. Nevidím důvod, proč si ho nosit k posteli, proč si na něm před spaním číst zprávy či cokoliv jiného…v tom nejmenším ta svítící obrazovka…prostě není nic moc. Sama si pořád hledám dobrou a mně vyhovující polohu ve vztahu k mobilu. Ideálně bych se asi chtěla vyvarovat „kontrolování“ mobilu pokaždé, když kolem něj projdu. Jen jestli mi „náhodou někdo nepsal“ nebo jestli někdo nelajknul můj post na fb. Já tedy na fb nic moc nepostuju, ale stejně se tam často dívám. Chtěla bych si stanovit například pár pětiminutovek za den, ve kterých se budu mobilu věnovat – ať už řešit platby, zprávy, zmeškané hovory či zkontrolovat ty pověstné sociální sítě. A tím pár myslím opravdu třeba tři. Zatím se mi to úplně nedaří, ale na druhou stranu o sobě vím, že bez mobilu vydržím na dovolené prakticky čtrnáct dní a je mi v tom nádherně!
Mě totiž určitým způsobem mobil strašně svazuje. Nemyslím mou závislost jako takovou, ale i to, že si mě vlastně lidé mohou prostřednictvím mobilu nárokovat – mohou mi volat opakovaně a zlobit se, proč jim telefon nezvednu. A to mi vadí.
Stejně tak mi vadí, že se mobil staví do cesty mezi mě a mého muže. Ať si to omlouvá kdo chce, čím chce, mobil a jeho svítící obrazovka plná nekonečných možností zábavy odtrhává lidské bytosti od sebe. Nebudu tu lamentovat nad hospodským stolem plným dospělých lidí, kteří místo svých obličejů sledují obrazovky svých mobilních telefonů (i když ten pohled je opravdu tristní – naposledy, když jsem byla večer v hospodě, seděla jsem u stolu s dalšími osmi lidmi, z toho čtyři z nich měli mobil nonstop v ruce a něco psali nebo četli nebo do toho prostě jen nějak čučeli).
Teď mi jde o „doma“. Kolikrát jsem nás načapala oba dva s mobilem v ruce před zapnutou televizí. Ani si nemůžu všimnout, co má manžel na sobě, natož si všimnout jeho výrazu. A opačně. Z těchto chvil šílím. Ještě horší ale je, když má mobil v ruce jenom on a snaží se se mnou konverzovat (což mu na chlapa paradoxně docela jde). To už startuju do vrtule a přestávám mluvit. Když jsme spolu a bavíme se, komunikujeme, chci, aby mi věnoval plnou pozornost. Díval se mi do očí a byl tady. Ne myšlenkami v práci, u fotbalu, hokeje, golfu nebo problémů jiných lidí, se kterými si právě píše. I když jsme sami bez dětí, vlastně nejsme sami. Jsou s námi neustále naše mobily, takže nonstop někdo (často z vlastní vůle my sami) narušuje naši intimitu a vztah. Mobil mě prakticky okrádá o manžela. Možná si spoustu lidí teď zaťuká na čelo a řekne, že jsem fakt divná a že moje manželství asi není v pořádku (což teda fakt není), jestli tenhle pocit mám. Anebo se najde spoustu lidí, kteří si uvědomí, že mají pocit stejný. Mobily nám nonstop berou lidskou interakci s našimi blízkými.
Ale znovu, je to součást dnešního světa a nejde už nikterak odmyslet nebo vzít zpátky. Je ale třeba si přiznat, že mobil NENÍ naše třetí ruka. Je to věc. Plná fiktivních světů, které dotváří náš život, ale neměla by mu vévodit a ovládat ho. Pojďme se mu věnovat méně a více se věnovat lidem! I třeba těm cizím…v autobuse, metru, hospodě…začíná být raritou se s někým venku střetnout pohledem a to je strašná škoda.
