V Portugalsku jako slaný vítr, teplý dubnový vzduch a černý kafe. Jak chutná svoboda? A jak si udržet vnitřní pocit klidu, míru a štěstí? Tak to ještě nevím, ale kdysi jsem se nad tím zamyslela.
duben 2024, Vila Nova de Milfontes
Sedím na plastové židli, z reproduktoru uvnitř kavárny/restaurace/baru se nese strašná hudba a já si zapisuju povinnosti do svého to do listu. Piju kafe, černé kafe. Portugalci prostě neslyší nebo záměrně ignorují slovo milk, ale to nevadí. Protože i tady, v malém městečku a navíc v kempu, mají kafe dobré. A stojí euro.
Tohle, slunce v zádech a totální pohodlí ve mně vyvolávají pocity radosti a svobody. Jsem svobodná, celý den je jen a jen v mé režii. Sama se rozhoduju, kam chci jít, co chci dělat. A já tu chci sedět jen v legínách (ve kterých jsem spala), tričku (taky jsem v něm spala) a nemít podprsenku (absolutní vrchol svobody).
Vlasy mám větrem zacuchané a svázané do divokého drdolu a je mi to úplně jedno. Důležité je to kafe a taky fakt, že jsem se včera večer mohla v kempu osprchovat. Slibuju si, že si tu ty vlasy umyju než budu pokračovat dál!
Takhle chutná svoboda, takhle málo stačí k pocitu štěstí. Aspoň krátkodobého. Ale co jiného máme než tady a teď? Dlouhodobý pocit štěstí se pak podle mě skládá z těch malých hezkých zážitků, které si dokážeme procítit a zapamatovat. Představuju si, že se jako barevná vlákna vrývají do mně a zapouštějí kořeny v mojí duši, i mysli. Když jsem dostatečně vnímavá a všímavá, můžu se do nich kdykoliv vrátit a procítit je znovu.
Až se vrátím domů, vím, jak rychle mě smete vlna hluku a stereotyp dnů. Ale tyhle drobné okamžiky záchvatu radosti a štěstí mi trvale pomáhají udržovat mou vnitřní nádobu klidu a trpělivosti aspoň zpola plnou.
