Abych jako nebyla – kážu vodu, piju víno.
Víno piju, to jo. Ale nic nekážu. Hlavně si dělejte všichni, co chcete a jak to chcete a nesuďte ostatní proto, že to dělají jinak. Já se o to už několik let taky fakt snažím!
Muž mě prudí. Že prý bych měla „updatenout” článek o nenákupech a o tom, co jíme nebo nejíme. Má pravdu. Psala jsem si o tom před více jak dvěma lety a od té doby se toho opravdu hodně změnilo. Ne snad, že bych ztrácela úctu k udržitelnosti, ale ztratila jsem částečně svoje jistoty a pohodlí, a tudíž musela začít řešit jiné, v tu chvíli důležitější otázky, než co a v čem nakupuji, čím se krmíme nebo jestli se vyhecuju k cestování s látkovými plenami.
Mou prioritou se poslední roky stalo udržení rodiny pohromadě, což se mi částečně podařilo, částečně jsem její transformaci dovršila sama. V zásadě jsme teď všichni zase docela ukotvení a docela v klidu. A já mám znovu trochu prostor se vracet i v tomhle směru zpátky k sobě.
Přiznávám, poslední měsíce je to u mě spíš než o tom, co a v čem kupuji a co jíme, o aspoň trochu „ekologickém konzumu“.
Já a muž jsme dva extrémy. Já bych mohla chovat slepice na vejce a kozu na mléko a on potřebuje nezdravé a průmyslově zpracované jídlo. Na moje jídelníčkové alternativy se obvykle netváří přívětivě a pokud něco na způsob bezmasého nedělního oběda ochutná, dostanu minusové body za chuť – on si přece potřebuje pochutnat a na tofu, čočce nebo kapustových karbanátcích si fakt nepochutná, říká. O tom, jak na tyhle moje záchvaty zdravého stravování reagují děti snad netřeba psát…
Já ale taky nejsem žádný svatoušek. Ráda si dám jídlo z restaurace dovezené v jednorázových boxech, stejně tak jako si ráda a někdy z nutnosti (kocovina je krutá společnice) zaliju čínské instantní nudle. Pořád ale dostávám lehký tik, když dojde na tyhle vysoce průmyslově zpracované potraviny. Ranní křupky, smažené chipsy, brambůrky, sušenky, sladkosti, instantní polévky v pytlíku…to ale neznamená, že muži netoleruji, když to přinese domů. Nebo, že to vůbec nejím. Jím a mnohdy jsem opravdu jenom vděčná, že vůbec něco k jídlu donese a já se třeba nemusím starat o snídani.
Na druhou stranu si hojím svědomí, když jednou za čas udělám domácí müsli, do palačinek dám místo bílé mouky špaldovku a často dětem na občasné zobání k pohádce propašuji místo hnusných chipsů ořechy. Takovou nutelu už roky vůbec nekupuji. Nejde jen o zbytečný palmový olej, ale předně o množství cukru v ní. Ořechový podíl, který má být v téhle pomazánce základem, tvoří dle údaje na etiketě celých 13% (!!). Ořechovo-čokoládovou pomazánku si vyrábíme s dětmi sami a je skvělá. Marmelády nám zásadně vaří babička.
Kámen úrazu u nás je, když něco z těch domácích výtvorů dojde a je potřeba to rychle nahradit. Domácí müsli vždycky prakticky obratem sníme a ten proces jeho přípravy se mi zdá dopředu taaak složitý (není), že míjejí týdny a týdny a my jsme bez pečeného müsli. Což je živná půda pro koupi drahé krabice v obchodě, která je plná roztodivných tvarů, barev a chutí bůhvíčeho.
Muž ví, že nejsem nadšená, když vaří pytlíkovou polévku a ještě ji dává dětem, ale já zase respektuju, že on tyhle potřeby prostě má. Snažím se pořád nákupům předcházet, ale když se to nepovede, tak se z toho fakt nehroutím. Když to jenom trochu jde, tak vždy vybírám aspoň menší zlo – ať u jídla nebo i těch obalů. Jsem už schopná koupit i mrkev celou zabalenou v igelitu. Jako hlava mi to nebere, ale někdy nemám kapacitu prožívat i tohle a prostě ji koupím, protože odmítám jít na trh nebo do jiného obchodu jenom pro nebalenou mrkev. Chtělo by to víc organizace a víc vůle. Někdy nemám ani jedno a už se za to nijak nemrskám. Cením vlastně i tu snahu. Svou i ostatních.
Samozřejmě používám eko čistící prostředky, prací prášek už si roky vyrábím svůj z nezávadných surovin a místo aviváže přidávám éterické oleje – vodou ze sušičky zalévám kytky.
Celé tohle téma je ale obrovsky široké a já ho teď vůbec nehodlám obsáhnout tady v jednom článečku.
Oblečení
Hlavním mým eko tématem posledních let je oblečení. Se zvyšujícím se počtem dětí přišla i potřeba většího množství ošacení. A naprosto intuitivně jsem od vždy sahala do kategorie „druhá ruka“ a strašně si užívala, že nemusím mít na děti zlost, když se umažou nebo si roztrhnou tepláky.
To jsem jednou v naší školce byla svědkem situace, kdy táta zlostně křičel na pětiletého synka, že má na sobě první den nové tepláky a že do nich hned udělal díru.
„Víš, kolik stály, Maxi?!!“ ptal se otec zcela naprosto vážně a výhružně se synkem třásl držíc ho za rameno. Já stála hned vedle, bylo mi úzko a chtěla jsem mu říct, že Max určitě neví, kolik ty tepláky stály, a i kdyby to věděl, bylo by mu to úplně u zadnice. V pěti letech má šajn o hodnotě peněz asi tak, jako měl ten tatínek šajn, jak se obchoduje na burze (snad to nebyl burzovní makléř).
Tohle mě vždycky štvalo. Když rodiče vzbuzují už v těch malých dětech dojem důležitosti toho, co mají na sobě. Ano, je potřeba si vážit toho, že mají co na sebe a že je potřeba o to co nejlépe dbát (ne to schválně zašpinit, roztrhat, zničit).
Ale ne na tom lpět, jako by to oblečení mělo větší hodnotu než dítě.
Eko šatník
Doporučuju k tématu oděvního průmyslu knihu Falešná Pařížanka Kamily Boudové a Příběh skříně od Veroniky Blabla Hubkové. Obě pátrají po původu nového oblečení, ale i zkoumají, co se děje s tím použitým, co po pár praních nandáme do kontejnerů.
Já jako fakt nesnáším „trendy“ (jakože co se teď zrovna nosí a je in). Úplně stejně fakt nesnáším nákupy oblečení v „obchoďácích“ – davy lidí, umělé zářivky, hluk a haldy a haldy věcí. Odpor jsem k tomu měla vždycky. Moje máma, milovnice módy, mi jako mladé často říkala: „Tohle si kup, tohle se teď nosí.“ Anebo: „Tohle ale už máš, vezmi si ten jiný střih nebo jinou barvu, to ještě nemáš.“ A já se z toho vymaňovala fakt donedávna. Jednou za čas – a měla jsem i období, kdy to byla lehká závislost – jsem v rámci výměny šatníku přežila (a nakonec si i užila) nákupy fungl nových hadrů. Výměna šatníku znamená, že mám narvanou skříň věcmi, které nenosím, protože mi nesedí, nesluší nebo se mi už nelíbí.
Říkám tomu oblečení schválně hadry, protože je mi úplně jedno, jakou cedulku se značkou mají na sobě našitou. Jsou to vesměs všechno „fofrhadry“ ušité někde v zemích třetího světa za nelidských podmínek a znečišťující prostředí i zdraví tamních obyvatel a v globálu i celé planety.
Nákupům z druhé ruky jsou nápomocné některé moderní platformy jako třeba Vinted.cz – dá se tam sehnat prakticky cokoliv a způsob nákupu i komunikace je velmi jednoduchý. Pak taky existují „swapy“, i pro mě to byla celkem novinka, i když vím, že mezi kamarádkami standardně praktikovaná. Prostě, co nenosím, zkusím darovat někomu ve svém dosahu a opačně. Nedávno se konal velký swap v Praze @Swap_Prague a znamenalo to, že se dala donést taška věcí, zaplatit symbolické vstupné a cokoliv si odtamtud odnést. Zlaté!
Další cestou ušetření zdrojů a ve finále i peněz jsou „slow značky“ – měly by být lokální, používat jen kvalitní materiály, aby věci dlouho vydržely. Jo, to je taky super cesta, jen vstupní investice je obvykle nemalá, což je naprosto v pořádku. Je to investice do kvality, udržitelnosti a lokálnosti. Mně poslední dobou hodně baví objevovat nové české udržitelné značky – a že jich opravdu je!
Docela dlouho mi trvalo, než jsem začala takhle nakupovat i pro sebe. Tak nějak mi to přišlo víc namáhavé, což teda je, co si budeme povídat. Zdlouhavé vybírání, zkoumání velikostí, nedejbože měření centimetrem, když jde o nákup z fotek…
Koneckonců nákupy v obchoďáku jsou taky namáhavé a ty hadry, co si člověk pak přinese domů, nestojí ani za tu peněžitou částku, natož pak za tu vlastní vynaloženou energii.
Zkouším to už několik let a musím potvrdit, že tyhle nákupy mají mnoho výhod – například tu kvalitu, která je ověřena ne jednou trendy sezónou, ale mnohem delší dobou, kterou už je oděv v oběhu. Pokud vydrží v použitelném stavu tak, že ho majitelka může nabídnout k dalšímu nošení, bude to zrovna kvalitnější kousek.
Takhle. Takové nějaké nekvalitní a už původně levné věci z nekvalitních materiálů si opravdu nekupuji ani v sekáči. To nemá smysl. Proto přece jen vyhledávám zboží buď už ověřené kvalitnější značky, anebo podle materiálu.
Uhlíková stopa
Uhlíková stopa cesty oblečení ke mně je trochu téma, které si ještě zpracovávám. Muž mi ho často připomíná – že by bylo možná „ekologičtější“ se zvednout a jet do toho „obchoďáku“. Ale já si myslím, že ti dopravci, co mi takový balík přivezou, kolem mě projíždí stejně denně s jinými balíky, takže jim vlastně jen sem tam přihodím něco pro nás. Nejlepší způsob, který řeší i cestu balíčku, je samozřejmě nákup v kamenné prodejně. I ten někdy praktikuji, ale snažím se kombinovat potřebné nákupy na jednom místě a necestovat zbytečně do dalekých obchodů.
Uvědomila jsem si jednu důležitou věc a trvalo mi to fakt léta. Nepotřebuju mít ve skříni něco, co ještě nemám. Často se mi totiž stává, že si jdu něco koupit a vlastně opouštím obchod s podobným kusem oblečení, jako mám třeba zrovna na sobě. Musím říct, že jsem byla v tomhle směru zdegenerovaná a dlouho mi trvalo, než mi došlo, o co tady jde. Že když mám období, kdy nosím ráda džíny a bílé tričko, je naprosto v pořádku, že vylezu z obchodu s novým bílým tričkem. Protože to je teď momentálně můj styl, něco, co mám ráda, v čem se cítím dobře. Takhle by to podle mě mělo být.
Tak si na sebe něco oblékejte.
Anebo taky ne.
Hlavně, jak kdo chcete.
