Já už ani nemůžu chodit nakupovat. Vždycky jsem to nesnášela, myslím teď konkrétně nákup potravin, ale poslední dobou to má ještě úplně jiný podtext. Nenávidím super a hypermarkety. Umělé zářivky, reklamní cedule, chlad a nepříjemné znělky, které předchází trapnému nabádání k nákupu typu „navštivte také naše oddělení uzenin, zlevnili jsme pro vás vepřovou šunku standard, nyní můžete pořídit deset deka za čtrnáct devadesát“…no a co?
To nemluvím o rozlehlosti takového super, hypermarketu, kde se dá mimochodem sehnat třeba i oblečení, boty, zahradnické potřeby, elektronika a tak dále. Než to všechno vyberu (a to mívám detailně zpracovaný nákupní seznam, abych nekupovala zbytečnosti), nachodím tam kilometry. Nechápu, jak tomuhle můžeme říkat svoboda. Jsme svobodní a musíme chodit nakupovat, protože si mnohdy neumíme vypěstovat už ani ta rajčata na balkoně nebo zahradě (jasně, že já to umím, ale někdy je přece tak snadné jít do obchodu a koupit je! Ona sice nemají žádnou chuť, ani vůni, ale hlavně, že je to relativně bez práce), a tak mnohdy strávím hodiny týdně nákupem potravin, protože než se rozhodnu o výběru každé položky na seznamu, zabere to poměrně dost času, musím si vybrat, který čaj z těch pět a šedesáti druhů různorodé kvality vlastně chci a než si vyberu pečivo (je lepší si vzít „čerstvě upečeno z mraženého polotovaru“ nebo „tmavý žitný“, když teď v těch zprávách říkali, že to vlastně není tmavé, ale jen dobarvené?) a než se proberu čtyřiceti druhy těstovin, které buď údajně nikdy nelepí nebo už v pytlíku vypadají, že budou vhodné jen na těstovinový nákyp a pak konečně stanu před pultem s masem a uzeninami, abych vyhodnocovala širokou nabídku šunek s různým poměrem masa, ta nejdražší ho má sedmdesát procent a musím taky chvíli přemýšlet, co bude asi těch zbývajících třicet, když ne maso…u ovoce a zeleniny pak čekají další nástrahy, protože vysondovat, která ta rajčata budou od pohledu chuťově plnější, než ta, co jsem koupila minule, je věda a například kámen úrazu přichází s výběrem jablek (když je třeba podzim a dozrává spoustu odrůd u nás, chci si vybrat ta naše jablka, samozřejmě, ale kde jsou? Proč tu žádná jablka od nás nejsou?!), nakonec něco vezmu, protože už jsem vyčerpaná výběrem a rozhodováním o tom všem, co mám v košíku, že už radši mířím k pokladně, kde zjistím, že mi chybí tři věci ze seznamu a každá se nachází v jiném koutě super, hypermarketu…vzdávám se, platím a odcházím. Doma se svalím na pohovku, uvařím si hrnek kafe a potřebuju nejmíň hodinu k regeneraci.
Nezdá se vám to povědomé? Já tohle znám už z přelomu století, kdy jsem byla puberťák a moje máma (a dodávám, že si dokážu představit, že jí rozumím) takhle nakupovala dvakrát týdně. Všechno bylo nové, teprve se stavěly ty obří domy, které nemají téměř přístup denního světla, ale na oplátku uvnitř skýtají mnohá potěšení v podobě rozmanitých obchodů a světových značek…
Ne. Rozhodně nemohlo být fajn čekat ve frontě na toaletní papír a doufat, že aspoň na Vánoce přilepším dětem mandarinkami a banány. Ale! Něco maličko na tom malém výběru by se mi líbilo. Bylo by krásné moci si takhle v rámci procházky po svém okolí tu zajít pro výborný chleba, který peče pekař a jeho manželka stojí za pultem a prodává a lidé jim mohou ruce utrhat, protože vědí, že je to chleba opravdový, z kvásku a že kdyby ho s chutí nesežrali první den, vydrží jim snad i týden, aniž by zplesnivěl. Tam je masna, má svá vlastní jatka, a tak mají maso vždy čerstvé, kuřata nekrmí antibiotiky, ale kukuřicí a jinými normálními pokrmy a nemají zapotřebí je po rozporcování napichovat vodou, aby nabyly na objemu (jó, určitě už se vám stalo, že vám maso na pánvi prskalo tak, že jste museli odstoupit od sporáku a kupodivu ani ta konzistence a chuť nebyly jaksi…kuřecí), a tak si tam koupím čerstvé kuřátko a vyberu si ze dvou druhů šunku, je celkem jedno kterou, protože obě jsou kvalitní a výborné. Hned vedle v drogerii koupím ten toaleťák a mýdlo na praní (zase mi došel domácí prací gel) a zubní pastu. A nic víc skoro už nepotřebuju, protože když je sezóna, roste nám všechno na zahradě a když není, tak se uskromníme a v zimě jíme to, co jsme si uskladnili nebo co je v našich končinách dostupné.
Tak. To by byl můj sen, jen nevím, kam se za ním mám přestěhovat.
