Když výraz akce emancipované matky – zkráceně AEM – poprvé použila moje terapeutka jako souhlasné přikyvování na můj výlev o tom, proč že to vlastně letím sama se čtyřmi dětmi koncem října do Chorvatska, cítila jsem se trošku dotčená. Já přece nepodnikám žádnou emancipovanou cestu vzdoru, nedělám nic natruc, jenom chci s dětmi zase něco zažít, když mají prázdniny.
Škola, školka, kroužky, vydání knihy, moje zábava alias saturace, abych mohla naplno figurovat v celém tom kruhu škola, školka, kroužky… bylo toho trochu moc. Poslední týden před odletem jsem měla občas pocit, že někde odpadnu za pochodu. Věci se děly, já je stíhala stěží nějak krotit, hasit, řešit. Ten celý týden nasvědčoval tomu, že možná ani tam na dovolené nebude situace úplně růžová.
Týden h***n a podivností s klíči
Středa. Ještě než jsem si ráno vypila kafe a trochu se nastarovala, zpozorovaly děti jednu z našich koček, jak jezdí svým pozadím po koberci a podivovaly se, proč to asi dělá. Už jsem se chystala se značnou nevolí vysvětlovat, co to asi ta dospívající kočka dělá, když jsem si všimla rozsypaného kočičího písku za ní. No. Ne vše zanechala v kočičí toaletě. Částí jejího výtvoru označkovala kus našeho obýváku. Budiž. V rámci ranní výpravy uklízím tuhle parádu a říkám si, že to mě nerozhodí.
O pár hodin později mi na návštěvě spadly klíče od auta do záchodu…, pořád se ještě spíš směju, ačkoliv už jsem trošku i vyděšená. CO ještě přijde dál… O pár hodin později dcera šlápne hodně vzorovanou botou do mega h***a v trávníku… Pořád jsem se smála a chtěla si vsadit.
Pátek, zhruba čtyři hodiny před odletem. Šla jsem se osprchovat. Když jsem se zamkla v koupelně, zůstal mi v ruce kus klíče – takový ten, co je potřeba, aby šlo klíčem v zámku otočit. Přijde mi to jako dobrý fór, vím, že případně vyjdu ven oknem a beru to jako kvalitně strávený čas o samotě – výjimečně mi sem fakt nikdo nevleze. Po sprše začnu ťukat zevnitř ven…, všichni se diví, nakonec najdou druhý takový klíč, mně se podaří ten zbytek rozbitého ze zámku vytáhnout a zdá se, že jsem na svobodě. Ale už tam si říkám: „Hej, to bude asi zajímavý týden zkoušek.” Mám ale odhodlání, dokonce se na to vyloženě těším a jsem připravená všemu čelit.
Moře času na letišti
Nejstarší syn mě lehce prudil, zdali bychom už neměli jít k bezpečnosti a zdali to opravdu stíháme. Byla jsem klidná. Nebo unavená z celodenního balení, možná tiše odpojená od skutečnosti, že musím nastoupit do letadla se čtyřmi dětmi a letět. Jak já létání nesnáším a strašně se bojím!
Na jeho třetí výzvu už ale přitakávám a odebíráme se k bezpečnostní kontrole, kde se děti ještě dlouze loučí s tatínkem. Pořád jsem záhadně klidná, i přesto, že musím narvat všechny kufry na pás a složit kočár a také ho narvat nahoru na pás. Mezitím moje dvě nejstarší děti nadávají, že jim zabavili nůžky z penálů. Ptám se, jestli bychom si je nemohli vyzvednout při návratu. Mohli. Sto korun na den za položku. Aha. Radši jim koupím jiné.
Uff. Po kontrole jsem zpocená až na zadku, pro jistotu přepočítávám:
Čtyři děti, čtyři kufry, jeden kočár, pět batohů. Pohybujeme se kupředu, ačkoliv mi až po čase sepne, že nevím, ke kterému gatu. Zběžně zkouknu první tabuli, vidím C11. Dobrá tedy, C11, říkám dětem. Jdeme dál a dál, minuty ubíhají, děti se plácají, ty nejmenší se co chvíli u něčeho zastavují, já luštím na dálku písmena a čísla a už celkem marně hledám. Nakonec mi dochází, že je to jeden z nejvzdálenějších gatů na letišti, musíme výtahem dolů, tam už začínám být hysterická, neb minutu zpátky nám tlampače hlásají poslední výzvu k nástupu do našeho letu. Dvě starší děti – protože se nevejdou k nám do výtahu – vláčí své kufry po schodech. Přiznávám, že v tomhle bodě už nastával trochu neklid. Jdu velmi svižně, stále přepočítávám všechna zavazadla a děti a jediné, co sleduji, je gate C a číslo jedenáct.
Míjíme směrovku vlevo, která značí gaty dvanáct až nevím kolik. Jedenáctka nás vede stále rovně dál a dál…, začínáme všichni intuitivně běžet (nebo možná křičím, aby už všichni běželi, nevím, mám to rozmazané). Jedenáctka je na konci vlevo. Konečně tam dobíháme. Gate je zavřený. Opatřený těmi závorami z obchodu, na kterých je značka zákaz vstupu, nikde nikdo, prázdné lavice. Přiřítíme se tam, já, kočár, moje děti s batůžky na zádech, čtyři kufry kolem nás a tam prostě nic. V tomhle okamžiku naprosto propadám panice, moje racionální funkce jsou úplně rozpojené – nedokážu ani spočítat, že ještě není tolik hodin, aby letadlo odletělo. Víc, než že nestrávíme týden u moře, mě drtí představa, že jsem celý den balila zbytečně a teď to budu muset zase vybalit!! Křičím, že to není možné, kolik je hodin, jak se to stalo, vždyť to letadlo tady ještě musí být! Křičím a jančím, že nám to uletělo, že jsme to nestihli.
Gate C dvanáct!
Celou tu dobu tam sedí jedna jediná paní, která pozoruje můj výstup a najednou vyskočí ze sedačky a začne taky zmateně pobíhat. Normálně jsme tu chuděrku úplně vyjančili, ačkoliv tam do té doby seděla a pravděpodobně velmi předčasně čekala na svůj let. No nevím, jak se uklidnila ona, ale mně se na chvíli rozsvítilo v hlavě, podívala jsem se na čas a spočítala, že do odletu zbývá 30 minut. Dojde mi, že gate je otevřený vždy 40 minut před odletem a že není možné, aby byl už zavřený. Znovu zaostřím na ta malá písmena na obrazovce a všimnu si, že odlet do Zadaru je z gatu C12. Dvanáct!! Proboha! Začnu pro změnu křičet, kde jsem vzala jedenáctku a znovu nás všechny splaším, tentokrát k úprku zpět na dvanáctku. Je „ jenom” o sto metrů zpátky a o patro níž… Cestou několikrát s kočárem najedu do pravé zdi, protože běžím a za sebou táhnu kufr a fakt se mi špatně řídí. V jednu chvíli probíháme skupinou lidí, vidím z dálky chlápka, jak stojí a neuhýbá, a tak zase křičím, tentokrát omluvu, a aby mi šel z cesty. Syn mi říkal, že jsem tomu pánovi přejela nohu, vůbec nevím a neřeším, v tu chvíli je mi na padnutí vyčerpáním, říkám si, že snad není skutečné to, co se tu teď odehrává a vůbec nechápu, kam se podělo to moře času, co jsme měli na nástup do letadla.
Gate najdeme, zapojíme se jako úplně poslední do malé fronty lidí. Steward mi vrací jen čtyři pasy místo pěti, naštěstí si toho na poslední chvíli všimne, a tak máme v Chorvatsku o jednu starost méně. Letadlo je malé, stojí někde uprostřed letiště, vezou nás k němu autobusy, děti jsou nervózní, některé pláčou, když vystupujeme u nastartovaného letadla a musíme pěšky po schodech. Je tma, zima a fouká. Nakonec se všechno zdá být v pořádku, jsme, kde máme být, opravdu odlétáme. Můj první let v životě, kdy svítí většinu cesty nutnost mít zapnutý pás, protože jsou dost velké turbulence. Jedna nás až nadzvedla ze sedaček. Je to pro mě další slušná zkouška, bojím se létat i sama, natož s dětmi. Přistáváme za velkého větru, letadlo hází tak strašně, že se modlím, abychom to přežili. Vystupujeme opět schody uprostřed letiště a fouká sice o poznání tepleji než v Čechách, ale šíleně – rozpuštěné vlasy mi okamžitě pleskly do obličeje. Trochu prší.
Je deset večer, všichni jsme utahaní…
Ale už teď si všímám na dětech, jak jsou ve střehu a jak si hledí jeden druhého – abychom nikoho neztratili, aby nikdo neupadl v autobuse, aby si nezapomněli něco pod sedačkou v letadle. No, mám z toho vlastně radost. Tyhle akce na dřeň mi odhalují, jaké mezi sebou máme skutečné vztahy. A to mě baví, to je vlastně asi jeden z důvodů, proč to podnikám.
A do třetice klíče
Druhý den kluci zůstali doma – v pronajatém domě od airbnb, a já a dcery jsme se vracely na letiště pro auto. V půjčovně jsem ho přebírala nastartované, vůbec mě nenapadlo, že může dojít k takovému problému jakože mi nepůjdou vyndat klíče ze zapalování. Kdyby mi to někdo vyprávěl, jen těžko tomu uvěřím. Taková blbost. Přece vyndáš klíče ze zapalování, no ne?!
Domů s autem jsem se vrátila hysterická, byla jsem nevyspalá a skličoval mě strach – jakoby se mě něco snažilo přesvědčit o tom, že to nedávám. Že jsem prostě úplně ztracená a marná. Hašteření dcer v pozadí samozřejmě situaci nijak nezlepšilo. Bylo to těžké a já opravdu byla ztracená. Vletěla jsem do domu s tím, že se musí kluci ihned obléct a musíme vyrazit zpět do autopůjčovny, aby mi tam ukázali, jak klíče vyndat. Dvanáctiletý syn na mě nevěřícně zíral. Ale oblékl se, že vyrazíme. Pro jistotu si ještě sedl za volant, že to jako zkusí, chvíli tam něco ladil a nakonec to cvaklo a klíče vytáhl. Uff. Zase.
Často přemýšlím nad tím, že mám s muži celý život velmi komplikovaný vztah. Někdy se sebou skoro až bojuji, abych vůči nim definitivně nezatrpkla a neházela je všechny do jednoho pytle s cedulkou “nepoužitelné”.
Je dobře, že mám dva syny – zejména ten starší mi ukazuje, že muži jsou schopní a fajn a vede mě k přesvědčení, že vedle sebe nějakého opravdu chci. Zároveň cítím, jak vedu syna já – ví, že ženy jsou zranitelné, někdy bezmocné a fakt nedokážou úplně všechno samy. Je to pro něj těžká zkouška, tyhle naše zážitky, kde chybí druhý dospělák, ale zároveň ho podle mě hodně formují. Snad k dobrému.
