Myslela jsem si, že řvát téměř od rána do večera na děti a být na ně vzteklá jenom proto, že jsou všechny doma a nemůžou do školy a školky a já jim musím věnovat nonstop péči, pozornost a ještě je obsluhovat v kuchyni, je maximum, k čemu mě může lockdown snížit. Slýchám o náctiletých dětech, které začaly být v důsledku izolace samy do sebe uzavřené, depresivní, apatické. Není výjimkou, že tráví celé dny v pyžamu a samozřejmě před obrazovkou nebo že je rodič po příchodu z práce najde tupě zírající do zdi. Život pro ně skončil, nemají motivaci k ničemu.
Já mám doma čtyři děti a poslední dny jsem apatická a uzavřená já. Nemám chuť na nic, prakticky nic mě ani nebaví. Když si večer ušetřím nějaký čas pro sebe, tupě zírám klidně na Ligu mistrů (což považuju za ještě horší než zeď) a je mi to naprosto jedno. Ztratila jsem chuť se upravovat, chodit ven. Ztratila jsem drive na domácí doučování čtvrté třídy i na předškolní pracovní listy, natož pak nějaké hraní s panenkami nebo jinou nadplánovou aktivitu. Děti se celý den nějak flákají, některé jsou ještě po obědě v tom pyžamu a já jen filtruju jejich častý řev, volání o utření zadků a o jídlo. Často jen sedím a zírám a dělám, že neslyším, že se zase o něco hádají a ječí, brečí.
Taky často konzumuju. Jídlo – s výmluvou na kojení sním každou blbost, co doma potkám, do ledničky se vypravuju skoro jako na výlet za hranice okresu a nemám ani výčitky. Pak taky pití, dávám si až moc kafe – na povzbuzení a „sílu“, k večeru víno – na uklidnění a trpělivost. A ze všeho nejvíc konzumuju obrazovky – televizi často zapínáme už po snídani a sociální sítě a zdi a příběhy domnělých i skutečných přátel se pro mě v posledních dnech staly každodenní několikahodinovou náplní. Taky dost nakupuju, na mobilu – jak jinak. Jasně, větší děti, nové roční období, je to potřeba, ale přistihuji se, že je to pro mě únik z nepříjemné reality. Zírám do mobilu v každé volné chvíli, kdy si myslím, že mám „chvilku klidu“. A děti to vidí a taky tráví zbytečně moc času konzumací čehosi v televizi. A nejde si z toho všeho nějak vzít volno. Je to kolotoč, ze kterého nejde dost dobře vystoupit.
Jsem vyhořelá. Jsem vyhořelá matka, která dělá nezbytné úkony zcela automaticky, nepřítomně a bez zájmu. Přesto, že celý život ráda jím, začínám nesnášet vaření. Ten každodenní tlak na to, „co bude dneska k obědu“ už se po těch měsících nedá snést. Na začátku bylo nadšení, teď je tu jen fakt, že jíme pořád to samé dokola a to kolo už se otočilo tolikrát, že už opravdu není, co nového servírovat. Svačiny, to je úplný konec, jablka krájím denně, jogurty už nikoho nebaví a pečivo se šunkou už nikdo nežere. Ale což o to, když můžu být chvíli sama v kuchyni, tak je to vlastně takový malý zázrak. Musím se totiž poslední dny nutit dokonce i do vlídné řeči s dětmi, moje reakce na ně je zpravidla odseknutí – hlavně, abych to měla rychle za sebou. Zkrátka mě stojí strašně moc úsilí se na ty moje lásky napojit a BÝT v přítomnosti s nimi, prostě už mi to nejde. Vlastně si nechci dovolit se s nimi uvolnit, nemám na to energii, sílu, jsem zaťatá, ramena věčně svěšená, strhaná. Potřebuju vlastní lockdown, sama v sobě a v tichu. A klidu. A zbývá mi na něj jen několik desítek minut před tím, než jdu spát a to fakt nestačí.
Vím, je to krize. Přejde. Moje úžasné děti to přežijí. Přesto, že tyhle moje stavy si v naší domácnosti už sem tam vybírají svou daň v podobě lehkých nemocí. Vím, musím přeladit hlavně já a pak bude vše kolem zase růžovější. Vlastně nám nic nechybí. Máme co jíst, máme kde bydlet, máme jeden druhého a máme se rádi. Není to moje první a ani poslední krize, ale aspoň jsem se teď po několika dnech přiměla k tvůrčí činnosti a třeba tohle čtení někoho potěší – že v tom není sám. Mně zase už teď pomohlo to napsat a věřím, že za pár dnů už si na tyhle dny skoro nevzpomenu.
Zato vzpomínám na všechny, kteří v téhle době mají nejen psychické, ale i existenciální potíže.
