Mimo kontrolu

Na jedenáctém schodu z patnácti si v letu z podprsenky vytahuju prso přičemž stihnu ještě zrevidovat, které je víc plné, a to také volím, dokonce se stihnu zamyslet, že to schodiště vybíhám dnes nejméně po desáté. Spěšně si lehám vedle probouzejícího se mimina, doufám, že ho moje prso znovu uspí, protože každá minuta navíc jeho spánku znamená minuty (trochu) klidu pro mě. A jak tak ani nedutám v naději, že znovu usne, mám čas přemýšlet o tom, že mi hučí v hlavě a že bych momentálně raději vyskočila rovnou z okna anebo bych chtěla aspoň usnout. Jenže nemůžu. Dole jsou další dvě moje děti, dvě kamarádky a jejich děti. Šplouchají se v bazénu a všichni si užívají pohodu, klid a symbiózu dětiček (zrovna se nemlátí, dokonce ani nikdo neupadl a k mému překvapení nikdo neřve). Měli jsme dobrý oběd, který jsem nemusela vařit (jenže mi ho děti sežraly) a srkáme ledové kafe brčkem, hodí se k němu čokoláda, tak si zobneme, děti taky v jednom kuse mlsají. Je to vlastně super, celý den si povídáme, sdílíme zážitky, vzpomínáme, co, kdy, kde bylo i nebylo, řešíme důležité vztahové peripetie i výchovu dětí.

Jenže. Stěží stihne některá z nás dokončit větu, natož pak myšlenku. Zákonitě se přiřítí nějaké děcko s jasným požadavkem, potřebou, pláčem nebo alespoň přáním. A tak namísto očního kontaktu s milovanými kámoškami a kontinuity myšlenek, chytám ten milion vjemů jak z rychlíku. Navíc všude kolem se válí asi miliarda věcí, strašně ráda bych odlišila, které jsou naše a které ne, ale už ztrácím pojem a jen se je snažím aspoň úspěšně překračovat. Krájím ovoce, mažu svačiny, vařím kafe. Utírám rozlité pití, sbírám rozsypané křupky, sem tam seberu i nějaké věci, kusy oblečení, hračky. A znovu. Šlapu v drobcích, uklouznu po něčích teplácích.  A znovu. Ve vlasech najdu zaschlou přesnídávku. A do toho v hlavě stále držím myšlenku, kterou jsem chtěla dopovědět a taky myslím na to, co vše chci ještě sdělit a na co se ještě holek zeptat. 

Nemám šanci. I když si spoustu těch potřebných činností dělíme s holkami, stejně mě napadá, že je tohle všechno kolem mé osoby momentálně úplně mimo můj dosah a kontrolu, nedokážu to zpacifikovat ke svému užitku, jenom mě to prostě stahuje. Všechno kolem mě tak strašně vyčerpává, že se ze mě během odpoledne stává vysátá, apatická figurka s tupým výrazem, která nepřítomným pohledem skenuje okolí. Soustředím se už jenom na udržení základních životních funkcí nejen mých, ale i dětí, které se některé stále cachtají v bazénu. Je toho prostě moc. Miluju holky, miluju i ty všechny děti, ale nezvládám ten nápor vjemů a tu proměnu mého domova v chaotický bordel. Je to jistě teď tím nejmenším miminkem, které mě ještě tolik potřebuje a které je potřeba pořád nosit a které taky – jakkoliv nemožné se to zdá – vydává škálu nejvíc hlasitých a nejvíc nepříjemných zvuků ze všech dětí! Když se k tomu ještě přidruží sem tam řev druhé nejmladší nebo nějaké hádky větších dětí, v tomhle stavu bývám zralá na půl lahve vína nebo nějakou pilulku. A to u nás ani nemusí nikdo další navíc být, stačí mi k tomu bohatě naše sestava. 

Jen aby bylo jasno, já miluju návštěvy! Strašně ráda si povídám, sdílím, bavím se, směju, strašně ráda jim připravím něco dobrého k jídlu! Ale momentálně to znamená, že musím svou už tak roztříštěnou pozornost rozdělit mezi všechny mé děti a ještě další články a činnosti. A to je pro mě nadlidský výkon a těžko se mi ho teď dosahuje.

Nicméně tomuhle setkání předcházela debata, jak rády bychom vyrazily místo na naši zahradu na Náplavku! Vyfintit se, dát si sklenku vína, večeři, poklábosit, kochat se výhledy na Prahu…ale. Trochu jsem holkám tu představu nabourala, když jim říkám, že s dítětem (ne-li dvěma) se vidím sice na Náplavce, ale splavená z vedra a z toho, jak těch devět kilo živé váhy vleču na sobě a k tomu před sebou kočár, koza mi čouhá z šatů a já se přitom zoufale houpu, abych mimčo uspala, přičemž si jednou rukou otírám pot a druhou rukou ukoptěné větší dceři zmrzlinu kolem pusy a stejně vůbec netuším, co si ony dvě dospělé povídají. No vlastně tuším, co by ony dvě řešily – té, co má starší dítě fandím, aby se nerozhodlo skočit s rozběhem do Vltavy a té s ročním, aby jí nevytáhl taky kozu ze šatů – abychom jako udržely nějakou jako decentní dámičkovskou formu, když už jsme si vyšly na tu Náplavku, že. Tak jsme pochopitelně raději skončily doma. 

Ale příště, holky! Příště to Náplavce natřem, fakt!