terapie

Jsem žena mnoha hlubokých zkušeností. Byla jsem vdaná, měla děti, zažila vyhoření v rodičovství, nevěru v partnerství, mnoho rozchodů a životních zklamání, rozvod, nedávno moje psychoterapeutka došla k závěru, že je můj mozek ADHD neurodivergentní, ve třiceti šesti letech jsem zjistila, že mám v těle velké trauma a každá milostná pletka mi ho znovu otevírá. V posledních dvou letech mě kamarádky tolikrát seškrabovaly z podlahy, že jsem sama začala uvažovat o medikaci, abych si ulevila. A neukazovala dětem mou vlastní temnotu.

A víte co? Vždycky, úplně vždycky se poskládám. Ne jen tak nějak, ale lépe. Každý zlom, každý mentální breakdown, mě posouvá a já z něho vylezu o dost silnější a moudřejší, připravená na další zkušenosti.

Nezměnila bych ani jedinou drobnost ve svém životě, všechno je přesně tam, kde to má být.

Naučila jsem se:
– přijímat a pouštět negativní emoce,
– odpouštět sama sobě a tím pádem i okolí,
– pouštět kontrolu.

Vyrovnala jsem se s manželovou novou životní partnerkou, žijeme v míru – kvůli našim dětem a není to málo, jsem pyšná na sebe, i na něho, na nás všechny.

Sebe v té situaci vidím jako pevný bod, který se musel mnohokrát rozložit na součástky a přeskládat, ale který teď poskytuje oporu mnoha dalším.

Každá ta negativní zkušenost vedla ke změně nějaké mé oblasti života. Skoro pokaždé jsem musela stavět nové osobní hranice, učit se znovu pouštět kontrolu nad situacemi a uvolňovat se do důvěry, že všechno je na správném místě. Když jsem se nedávno dozvěděla o svém ADHD, první jsem měla šok a hrůzu a bála se, co dalšího mi na to nasedne, ale postupem měsíců se mi strašně ulevilo. Mění se pomalu i moje vnitřní dění, jsem k sobě mnohem chápavější a čím dál tím méně překračuju svoje hranice. Stejně tak, když mi po mnoha stejných zkušenostech došlo, že bolest, kterou cítím pokaždé při opuštění mužem, je regulérní trauma. Které se zabydlelo v mém těle už hodně dávno a nesouvisí tolik s tím, co se mi děje právě teď. Konečně jsem ho přijala jako součást sebe, dala mu v mém těle prostor, procítila jsem vědomě bolest a nechala ho projít. Všechny ty zkušenosti mě dovedly až sem, do mého současného já, nikdy jsem se nemedikovala antidepresivy, ani ničím na ADHD, mám mnoho kompenzačních návyků a mým dlouhodobým cílem je využít silné stránky a umět pracovat s těmi slabými.

Moje děti jsou mými parťáky na mé cestě a viděly mnoho mých pádů, stejně tak jako mnoho mých radostných chvil, takových, kdy jsem stoprocentně sama sebou a spokojená a sklízím plody své práce. U všeho jsou se mnou a věřím, že se nebudou bát svých vlastních emocí a prožitků. Učím je tím užívat si život se vším, co do něho patří, naplno.

nový způsob prožívání

nový pohled na svět a na tvůj vlastní život