Udělaly jsme si to samy. Chtěly jsme, aby se muži více podíleli na chodu rodiny. A oni to dělají. Ztratili tím ale část svého mužství. Ztratili tím pocit nadvlády a pocit moci, že mají svůj osud ve svých rukách. Umí přebalit dítě, vyprat prádlo i uvařit večeři, ale bojí se zeptat své ženy, jestli mohou jít na tenis nebo nedej bože! na pivo. Některé napadne získat zpět svoje koule tak, že je vloží do rukou jiné ženy. Třeba doslova. Protože tak se to dřív dělalo úplně běžně. A lidi spolu dál (ne)vesele žili, protože rozvod byl tabu! Dneska už i ta nevěra je celkem snadno odhalitelná v každém mobilu, a tak těm chlapům fakt skoro nic nezbývá. Můžou leda chodit na to pivo a tam lamentovat, že s tím jejich ženy mají problém. Protože pokud zahýbají, dříve či později jim ta manželka prostě uteče (pokud má trochu zdravého rozumu). Ale co, na tyhle muže, kteří se umějí postarat o všechno, se stojí fronta. Ti si snadno najdou náhradu, a tak se z jednoho vztahu uteče do druhého, protože to je jednoduché. Vyměnit starou věc za novou dá méně námahy, než tu starou opravovat.
Sice jsme je my ženy naučily starat se o všechno s podobnou noblesou, jako to děláme samy, ale jestli zšenštili, tak jen do té míry, že ty činnosti všechny dokážou, ale z některých mužů prostě stejně nedostaneme romantický večer u déčkového amerického filmu o lásce a už vůbec ne upřímné projevy jejich myšlenek nebo citů, zkrátka úplnou autentičnost, kterou bychom očekávaly. Možná toho po nich prostě chceme příliš mnoho. Nestačí, že jsou úspěšní v práci, že vydělají dost peněz. Emancipovaná žena chce víc. Chce, aby nejen poslouchal, ale i sdílel její radosti i strasti každodenního života a ještě jí přitom zamilovaně hleděl do očí a neustále po ní toužil.
Ženy se častěji obrací do sebe a pracují se sebou a na sobě. Se svými stíny, běsy. Někteří muži zkrátka nic takového dělat nebudou, protože jsou přece dobří. Živí rodiny a ještě k tomu se podílejí na chodu domácnosti a výchově dětí!
Není to jenom krize mužství, jde to ruku v ruce s krizí rodiny, ukazujeme teď našim dětem modely, které budou automaticky samy uplatňovat, až vyrostou. Padají slova, že se do popředí dostávají ženy a že je to tak dobře. Ale já si to nemůžu myslet. Vždyť já mu jako žena stojím na koulích! Stejně jako moje máma svému partnerovi a stejně jako moje babička na nich stála dědovi. Co na tom, že jí zahýbal. To ona jemu diktovala, co, kdy, jak a proč. Ještě měla ale k němu tolik úcty, že byl každý víkend v poledne na stole teplý oběd. Dneska se jde do restaurace, když se ženě nechce o víkendu vařit proto, že celý týden pracuje – ať už tím, že vydělává peníze nebo vychovává děti – říkejme tomu taky práce. Před třiceti lety (aspoň v rodinách, ze kterých pocházím já a můj muž) byla péče o muže ještě jakž takž na programu denních povinností ženy. Dnes už aspoň v našich rodinách tohle právo muži nemají. Stali se z nich hospodyňky nebo domácí ficky, které v kuchyni alespoň pomáhají. Pokud chtějí mít vyžehlenou košili, musí si ji vyžehlit sami, „protože já přece nežehlím, vždyť to víš“.
Na druhou stranu znám některé ženy, které se dokáží tak sebe-zapřít, že vedle nich muži jen vzkvétají a jejich rodinné blaho nemá hranic. V té rodině se muž fyzicky vyskytuje jen, když on sám chce, ale tak je to u ženy v pořádku, on je bezvýhradně přijímán a blahořečen. Takoví muži jsou nebesky šťastní. Ale já těmi ženami pohrdám! Ony se uzavřely do sebe a v sobě a jakoukoliv nevoli neprojeví. Jdou do ústupu. Bohužel se obávám, že to jsou ženy, které nakonec udrží rodinu pohromadě a které budou žádané. Právě proto, že utlumením svých vlastních ambicí a práva na seberealizaci dělají muže prostě obyčejně šťastnými a dokáží jim tak projevovat vděk.
Někdy si říkám, že by některým mužům stačilo, kdyby tu měli opravdu robotku z Levinových Stepfordských paniček. Dokonalou, výkonnou, sexy, věčně posluhující a věčně se usmívající a milující! A jim by to fakt stačilo.
No co s tím vším? Pozitivní u nás doma je, že některé věci opravdu sama nezvládnu – díky bohu! Takže ze sebe někdy udělám ženu a řeknu si o pomoc a obejmutí anebo někdy překvapím nečekaným úklidem, nablýskaným nádobím a dvou-chodovou večeří. A on někdy přivrtá poličku a já ho za to děsně pochválím a pak ho s úsměvem a miluji tě na rtech vyprovodím do hospody. A o víkendu rozhodně uvařím. Sama. A ideálně s dítětem na noze, protože on bude na tenise nebo si bude nějak jinak dělat, co chce. To je jeho svaté právo, když nejen vydělává peníze, ale ještě se stará o celou domácnost a děti.
Já bych tě tak miloval, kdybys mi dala pokoj!
No. Tak asi tak.
