Povánoční vydechnutí

Jako malá jsem uměla perfektně nasávat vánoční atmosféru! Zato poslední roky umím v tomhle čase perfektně nasávat tak akorát víno. Jako malá jsem dokázala prosedět hodiny u pohádek nebo u hraní s hračkami. Později pak u knih. To jediné mi doteď zůstalo. U pohádek usínám (většinou najdu čas si k nim sednout mezi sedmou a osmou večerní – to já na Štědrý den už obvykle končím). No. V tomhle čase vlastně obvykle končím každý den. 

Hraní jsem dětem na Boží Hod slíbila. A hrála si s nimi celou půl hodinu. Déle to nezvládnu. Moje mysl už nedokáže předstírat „hru na“, takže vrcholem je stavění puzzle, nějaká hra typu pexeso nebo oblékání panenek. Víc ze mě moje děti nevydolují ani kdyby to bylo jejich jediné vánoční přání (naštěstí není). Ale i tak si to děti se mnou užily a děláme spolu zase jiné činnosti, pomáhají mi v kuchyni, snažíme se hodně si číst (poslední dny a týdny docela marně) nebo si povídáme při procházkách venku. 

Jako malá jsem prožívala to lechtání v břiše a celodenní a nekonečné těšení na Vánoce. Měly kouzlo. Pamatuju si na to tajemné pološero, svíčky, andělské zvonění, ozdoby na stromečku… I když už jsem pak byla větší a moc dobře věděla, že Vánoce zas tak kouzelné nejsou, pro mě pořád kouzlo měly. Vím, že do určité míry za to mohli dospěláci, kteří Vánoce u nás doma chystali, ale větší měrou to byla hlavně moje zásluha. Já ty Vánoce chtěla cítit, chtěla jsem je prožít a neměla jsem s nimi téměř žádné starosti. 

Zato teď jsem já v roli strůjce toho kouzelného času pro své děti a je to strašně nevděčné. 

Ony se moc těší, ale já mám se všemi přípravami tolik práce, že se mnohdy nejen nedokážu těšit, ale dokonce se spíš těším, až to celé bude za mnou. Moje konstantní celoroční únava v těchto dnech graduje do bodu neslučitelného s normálním fungováním a já si častěji, než by bylo zdrávo, ulevuji sklenkou červeného. Což o to, se sklenkou vína to pak jde všechno lépe, ale povinnosti to nevyřídí. 

Protože sehnat desítky dárků, a co hůř – všechny je zabalit, nakoupit jídlo, uvařit a připravit všechny ty očekávané pochoutky, na nic nezapomenout, na nikoho nezapomenout a do toho být v každodenním standardním zápřahu a ještě pracovat na pěstování vánoční idylky…to je prostě na jednu mámu a/nebo jednoho tátu fakt až dost. 

Poslední předvánoční dny před sebou obvykle tlačím povinnosti a kýžené cíle, které jsem si naordinovala ještě úplně sama – třeba převléct postele (na Vánoce přece všichni chceme čerstvě převlečené voňavé peřiny) a vyprat všechno prádlo (aspoň jednou za rok by mohly být prázdné koše). Jo, tak zrovna tyhle moje vlastní cíle letos vyhořely na popel a já se snažila, aby mě to aspoň nepálilo – prostě jsem ty plné koše prádla ignorovala. Nevím, jak moc je dokázaly ignorovat všechny návštěvy, které se u nás kolem Vánoc otočily a zavítaly do naší koupelny, ale rozhodla jsem se to prostě nechat být. V rámci zachování ještě jakž takž zdravého rozumu. 

Dárky jsem letos sháněla brzy. A těsně před Vánoci jsem samozřejmě stejně neměla zdaleka všechny. 

Dopisy Ježíškovi jsem zapomněla dát za okno a děti je našly v kuchyni na Štědrý den. Horko těžko jsme vysvětlovali, že Ježíšek je přece vševědoucí a ty dopisy si přečetl už když visely celý ten měsíc na lednici! 

Když jsem končila s balením dárků (což u mě vydá na dvoudenní brigádu), s hrůzou jsem zjistila, že jsem si dva členy rodiny ani nezapsala do svého poznámkového bloku, což znamená, že jsem se jim ani nepokusila něco koupit. Prostě dva dny před Vánoci mi chyběly dva dárky. Zabalila jsem jim něco, co jsem našla doma (překvapivě to nebylo tak zoufalé, jak zoufale to zní). A zpytovala svědomí. 

Když jsem na Štěpána zjistila, že jeden dárek, který jsem plánovala nadělit sama sobě, rozbaluje jiná „máma“ v místnosti, už jsem se jenom hystericky smála. A ano, letos jsme si s mužem řekli, že se každý obdarujeme sám tím, co potřebujeme a nebudeme se vzájemně vyčerpávat úvahami o tom, co by tomu druhému udělalo radost. Výjimečně jsem to dodržela. On to výjimečně nedodržel a já dostala dva hezké a promyšlené dárky. Opět jsem zpytovala své svědomí. 

V konečném výčtu zapomínání, chyb a omylů přibyl ještě jeden dobře zapomenutý dárek. Byla tu vřava, hodně lidí, v tu chvíli si nikdo nevšiml, i když ten, co ho měl dostat, si všiml zcela jistě. Nicméně nebylo to nijak trapné, ani do očí bijící. Jen mě sedm a dvacátého prosince kolem šesté ranní výjimečně nevzbudilo miminko, ale studený pot, to když jsem si vzpomněla, že jsem tento rozměrný dárek nechala v tašce v autě a pod stromeček ho ani nedala. 

Teď už je po všem, celé to šílenství začne zas až za rok. A při troše štěstí mi nebudou děti dva a dvacátého zmateně hledět na nohy a ptát se mě, kdy jsem si koupila tyhle nové ‚dedolesky‘ a já jim nebudu muset odpovídat: „Miláčci, to nejsou ‚dedolesky‘, to je naprosto regulérně každá ponožka úplně jiná, protože jsem ráno neměla čas hledat v koši dvě stejné!“ 

A teď už vím, že příští rok budu muset pít ještě víc, abych to zase celé nějak tak zvládla! Podle mě bez červeného bych se k té cílové rovince ani nepřiblížila.

Takže sláva vínu! A mým dětem! Bez nich by byly Vánoce docela klidné, tiché a možná bych si i odpočinula. Ale jednou, jednou se třeba dočkám toho, že mě budou zvát na Vánoce oni k sobě a třeba zase ucítím to kouzlo! A kdo ví…možná i bez vína!