Co stojí rozvod? A jak ho přežít?

Když jsme se brali, „vydělali“ jsme na svatbě pěknou částku. Peníze se nám vrátily v podobě finančních darů svatebčanů a zaplatily značnou část celkové ceny veselky. 

Po třinácti letech mi přijde úsměvný fakt, že to, co jsme tehdy „vydělali“, jsme teď zaplatili advokátce za přípravu našeho rozvodu. Kdyby mi někdo řekl, abychom si ty peníze schovali, že se jednou budou hodit na pokrytí výdajů za rozvod, určitě bych ho poslala do háje a cítila se dotčená.

Asi nikdy nezapomenu na ten květnový den, kdy jsem poprvé vyslovila, že se musím rozvést. Po několika letech plácání se v tom něčem, co už dávno nebylo hezké, jsem pocítila, že nebudu už nikdy dobrá sama sobě, pokud se nerozvedu. Pocítila jsem, že už nechci být jeho manželka, nechci s ním být spojená víc než je nutné. A strašně to bolelo. Bylo to těžké rozhodnutí, zato zůstávat v tom vztahovém nepořádku – já, on, jeho letitá milenka – bylo mnohem jednodušší.

Dávali jsme si zmrzlinu v malé pražské uličce a já se najednou jakoby zničehonic sesula k zemi, na obrubník a brečela a brečela. Nebylo to zničehonic, bylo to rozhodnutí, ke kterému jsem spěla přece už pár let. Přítel, který mě utěšoval, byl první, kdo mi už několik měsíců po provalení milenky, radil, abych se ihned rozvedla. Jenže já potřebovala ty další roky a potřebovala jsem do toho ještě víc spadnout. Nějaký čas jsem litovala, že mi to nešlo rozejít hned, ale už nelituju, protože nebýt té cesty, nikdy bych nebyla, kým jsem teď. 

Vůbec nevím, co mě ještě dál čeká, ale vím, že můj život už nikdy nebude srovnaný v perfektní rodinné lati. Už mi to nevadí. 

Mám ale po té peripetii pár zlehčujících doporučení k rozvodu. Jako naději všem rozvádějícím se lidem, kteří si v tyhle chvíle myslí, že se z nich stanou alkoholici závislí na nikotinu, jednorázovém sexu nebo svých dětech: Přejde to! Fakt to přejde! Někdy to trvá roky – vlastně jsem ještě neslyšela, že by to trvalo kratší dobu – ale přejde to. 

Pravděpodobně vás bude muset někdo trochu podržet. Pokud máte sklony k alkoholismu nebo jiným závislostem, teď se naplno projeví. Sebelítost je určitou dobu – dobře, někdy i hodně dlouho – úplně na místě! 

Co pomohlo mně?

  1. Sehnat někoho, kdo drží, kdo vás má rád a opřít se o něho.
  2. Plakat, ventilovat emoce, sedět hodiny na podlaze v kuchyni/ koupelně/ na zemi pod stromem. Znovu plakat.
  3. Začít se skutečně rozvádět.
  4. Přestavět byt/ dům. 
  5. Zbavit se co největšího počtu věcí, které jste nikdy neměli rádi a nikdy vám nepatřily. V mém případě například plakát Mistra Yody nebo životní příběh Arnolda Schwarzenegra na devíti stech stránkách knihy.

VAROVÁNÍ: VÝŠE ZMÍNĚNÉ RADY NEPOCHÁZÍ Z ODBORNÉHO ZDROJE, POUZE POPISUJÍ MOU OSOBNÍ ZKUŠENOST. Z ODSTUPU, S LEHKOSTÍ, ALE POŘÁD I S TROCHOU HYSTERIE. 

Někdy si myslím, že už jsem připravená na novou rodinnou etapu.

S novým mužem po mém boku. A potom, když ho potkám, zase znovu zjistím, že to ještě nebyl on…, nejspíš někde čeká na to, až konečně budu sama úplně zhojená a v klidu, připravená začít od nuly… nebo od čtyřky – bůhví kolik bude mít dětí on.

A já na tom hojení pořád pracuju, jenom to trvá už roky.

Během čtvrtého nemanželského těhotenství jsem definitivně vystřízlivěla. Z mužů. Vztahů, které mají držet rodiny pohromadě. Rodiče a děti. Nenechala jsem se umlčet, šla jsem si tvrdě za tím žít radši sama s dětmi než ve vztahu, který mě dusil. A že mě dusil, ačkoliv se zdál zpočátku o tolik lepší než vztah s manželem. Byl jiný, ale taky ne správný. 

Nelituju svého rozhodnutí. Postupně jsem litovala jenom toho, že jsem sama už několik let. Až zpětně vidím, že jsem nebyla připravená. A ještě teď se pořád učím mít konečně radši sebe než: falešnou ideu rodiny/ falešnou ideu manželství/ nesprávné partnery…, zkrátka mít sama sebe vždycky za každou cenu na prvním místě. Není to něco, co budu jednou perfektně umět a sekat to jako malou násobilku nebo Baťa cvičky. Je to něco, co se pořád kultivuje, pořád se to hojí, a někdy to všechno ještě pořád strašně bolí, podobně jako špatně srostlá zlomenina. Přestože jsem na ní měla sádru a dodržela všechna doporučení doktorů, občas mě v tom nepříjemně píchne a zjistím, že sportovat se s tím někdy prostě nedá. 

Ale žít jo. Učím se, jak z toho, co máme, vytěžit každý den maximum. Přestože už nejsme normální rodina. A už nikdy nebudeme. I za to jsem vlastně vděčná. Třeba moje děti nebudou tolik svázaní dospělí. Třeba se jednou otočí a řeknou si „naši to zvládli, zvládnu to taky, máma říkala, že nejdůležitější je žít sám sebe“. 

A třeba ne, já nevím, ale hodně se mi líbí nevázat se na ten výsledek. 

Máme před sebou druhé a pravděpodobně poslední soudní stání a naše manželství bude rozvedeno. Je můj budoucí exmanžel manžel šťastný a dosáhl svého? Nevím a už se mě to vůbec nedotýká. Vím jenom, že já jsem šťastná, protože za poslední tři roky jsem se sama se sebou konečně dostala zase do kontaktu a nejen to, já se po letech útlaku v manželství začala konečně i sama žít. Ano, začala jsem žít sama sebe. A je to ohromná úleva. Kdyby mi někdo dopředu řekl, jak strašně těžké ty roky budou, pravděpodobně bych si to dobrovolně nevybrala. Ale teď necítím nic jiného než vděčnost. Sobě za důležitá životní rozhodnutí, co jsem udělala, i když jsem se k nim odhodlávala třeba zbytečně dlouho. Ale taky vděčnost manželovi, že v tom celém sehrál takovou velkou roli, koneckonců jsem vděčná i jeho milence, partnerce, a na to bych si teda nikdy předem nevsadila. Ale je to tak. 

Ty zkušenosti jsou – jako všechny ostatní – absolutně nepřenosné. Mně rozhodně hodně pomohly i výpovědi dvou žen, Bedřišky a Heleny. Obě se rozvedly. Jedna za docela dramatických okolností a přece nezatrpkla, přece si zachovala sama sebe. Obě zůstaly ve špatném partnerství zdánlivě zbytečně dlouho. Ale všechno má svůj čas. Jejich příběhy najdete společně s dalšími v knížce Mnohamámy, kterou jsem napsala. 

Přemýšlím o rozvodové párty. Myslím, že budoucí exmanžel ne, ale nakonec by to podle mě byla hezká akce. On se rozvést ani nechtěl, vyhovoval mu ten nepořádek, ve kterém jsme žili. On měl všechno. Já potřebovala sebe. 

Během prvního soudního stání, kde se rozhodovalo o budoucím osudu našich dětí, jsme dostali od soudkyně něco jako pochvalu. Doslova se vyjádřila, že tohle tady ještě neviděla a že by si přála, aby se takhle rozcházeli všichni rodiče. Prý máme vysoký stupeň komunikace. Hlasitě nám předčítala celý posudek sociální opatrovnice, která hájila zájmy našich dětí a jednoho po druhém vyslýchala. Opatrovnice se nakonec ani nedostavila k soudu, pravděpodobně předpokládala hladký průběh. Pravděpodobně jí stačily výpovědi dětí. Ten posudek mi vehnal do očí slzy. Naše děti jsou spokojené, jsou s mámou i tátou, nejsou samozřejmě nadšené, že se rozvádíme, ale jsou obeznámené se situací, nic se jim netají, bereme ohledy na jejich potřeby a zájmy, jsou v zásadě šťastné. 

Každé dítě chce mít rodiče pohromadě. Každé. Při téměř padesátiprocentní rozvodovosti to zkrátka mnoha dětem nevyjde. My se k sobě chováme lidsky, vycházíme si vstříc, komunikujeme a oba dva víme, že nejdůležitější je co nejméně ublížit právě dětem. 

Pro mě to byla cesta velmi dlouhá a nebylo pro mě snadné vůči otci většiny svých dětí nezatrpknout a udržet si k němu aspoň trochu láskyplný vztah. Ale stojí to za to, neměnila bych. 

Kéž je náš více takových.

Continue Reading

A jak slavíte Mikuláše vy?

Odjakživa nejsem zastánkyní manipulace typu: „Jestli hned nepřestaneš, přijde támhleten pán a vynadá ti.” Jako ne, támhleten pán si hledí svého. 

A já si mám hledět svého dítěte a umět s ním komunikovat tak, abych mu nemusela hrozit cizím pánem…

Přesto jednou v roce přijde čas, kdy společnost straší děti čerty a mně to nepřijde v pořádku. 

Už jako dítě si pamatuju na jistý druh stresu, který ten adventní večer přinášel. Máma mě vždycky pěkně oblékla a čekalo se na příchod trojice, já před ně musela vystoupit zpoza máminy sukně a jako cvičená opička přednést básničku, za což mě odměnili pytlem sladkostí. Ta potupa mi za to jistě stála, i na to si vzpomínám. Ale kárání od cizího člověka oblečeného v Mikulášském kostýmu, jsem musela vyloženě přetrpět. Zajímavý mix pocitů jsem měla vždy, když jsem je zahlédla v kuchyni, jak do sebe klopí panáky s mými rodiči. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale teď mi to celé přijde vysloveně zvrhlé. 

Od doby, co mám svoje děti, jsem věděla, že bych je takovému tlaku nikdy nevystavila a vždy jim dokolečka opakovala, že trojice Mikuláše, anděla a čerta, kterou ten večer potkáváme na ulici, jsou převlečení lidé a že nemají mnoho společného s historickou postavou pravého svatého Mikuláše. Udělali jsme si vlastní tradici, kdy se jdeme projít, posloucháme čertovské zvonění a snažíme se zahlédnout anděla, ale nikdy nikoho v převlecích nezveme domů, ani nevyhledáváme jejich kárání a už vůbec nenutíme děti Mikulášovi vykládat nějaké básničky za sladké zuby kazící nesmysly. 

Vždycky si ten večer čteme příběh o pravém Mikuláši. Pracuji s tím příběhem podobně jako s příběhem o Ježíškovi – neberu to jako lež a manipulaci, ale naopak nechávám dětem velké místo pro fantazii a nějaký zázrak. Nás tedy Mikuláš nenavštěvuje osobně, protože by to všechno nestihl obejít, ale nechává nám balíčky s bramborami a povětšinou zdravějším i nezdravým mlsáním za oknem nebo na terase. Vždy přiloží dlouhý dopis, kde dětem vylíčí, jak se poslední rok chovaly, co bylo dobře, co případně ne a pochválí, nebo je pokárá. Je to parádní reflexe, kdy se i já musím zamyslet, jak se vlastně děti posunuly, co jim jde, v čem vynikají, kde mají naopak rezervy a potom to všichni společně čteme a přemýšlíme nad tím. Praktický dopad takového dopisu samozřejmě vydrží maximálně pár dnů, někdy jen do rozbalení prvního sušeného ovoce, ale to je stejné se všemi takovými snahami… Jakože nemyslím si, že čertem vystresované a vyplašené dítě vydrží „sekat latinu” déle…

5. prosince 2020

Před pár lety jsem ale i já podlehla nátlaku a nechala se přesvědčit sousedem k účasti na této podivné Mikulášské události. Mohla jsem říct, že na tuslávuodejdeme, ale nějak by se to asi nehodilo, nechala jsem se zkrátka do té situace natlačit a moc dobře jsem věděla, že nebude komfortní pro nikoho z naší rodiny. 

Měla jsem za úkol připravit dětem balíčky, které si ti tři převlečení lidé vyzvedli u branky. Akce probíhala u souseda na zahradě, byla už tma, čert byl odporně děsivý a naše balíčky asi navrchu, takže z deseti dětí přišla na řadu první naše tehdy pětiletá dcerka. Měla předstoupit před převlečenou Mikulášku, která hned z první a bez jediné informace o mém dítěti spustila: „Ty jsi tento rok hodně zlobila a neposlouchala rodiče, že?“ 

Pominu-li fakt, že tohle moje dítě bylo v té době opravdu nejzlatější z celé smečky, tak i kdyby opravdu zlobila aneposlouchala, tím spíš by se v tu chvíli roztřásla a rozplakala, což se samozřejmě stalo i tak a během několika sekund jsme kolem ní stáli všichni z rodiny a utěšovali ji. Když po ní vzápětí Mikuláška vyžadovala básničku, měla jsem chuť tu slečnu poslat do horoucích pekel, protože už mi samotné bylo do pláče a jen jsem zoufale opakovala, že přesně proto tohle neděláme. Dcerka se zmohla jen na šeptání básničky tatínkovi do ucha a ten ji opakoval. 

Je mi nepříjemný celý ten autoritativní koncept. Nechci, aby moje děti jenom tak z nějakého principu odříkávaly básničku na povel a za odměnu, přestože se cítí nepříjemně.

Později, když došla řada s Mikulášským odměňováním dětí i na naši nejmladší dcerku, jsem před ně nakráčela s ní v náručí a rovnou jim řekla, že sice ve dvou a půl letech básničku umí, ale určitě jim nic vykládat nebude. Pro desetiletého syna byla situace spíš trapná než cokoliv jiného a důležitý pro něho byl balíček se sladkostmi. 

Měla jsem z toho setkání velké výčitky a tehdy nejmladší dcera v noci několikrát z ničeho nic křičela ze spaní, což je minimálně zajímavá náhoda. Spíš jsem to ale regulérně dávala za vinu celé téhle stupidní zvyklosti a sama sobě, že jsem podlehla tlaku a dělala proti svojí vůli něco, co jsem nechtěla, jenom abych se přizpůsobila sousedům.

Z dětství si vzpomínám na směs vzrušení a strachu, která se ve mně ten čertovský večer podivně mixovala, až mi z ní bývalo úzko. Asi tak jako při sledování hororu. Hororovým experimentem jsem si procházela jako náctiletá. Moc dobře si vzpomínám na to těšení a nepříjemný stres zároveň a taky si moc dobře vzpomínám, jak moc mi to narušovalo spánek. Odporné scény se mi vrývaly hluboko do hlavy a přicházely s každým zavřením očí. Po zhlédnutíKruhujsem s hrůzou obcházela televizi… A to šlo jen o film v televizi. Díky bohu jsem se s žádnouSamarounikdy nemusela setkat tváří v tvář a čelit jejímu zlu a odpornému zjevu v reálném světě. Můj hororový experiment trval několik let, než mi došlo, že to fakt není můj šálek čaje a že tyhle nadbytečné stresy ve svém světě nechci. 

Velká spousta dětí ale nedostává na výběr. Rodiče je straší čerty a pak jim je pátého prosince ideálně pozvou do obýváku. Do jejich teritoria, které by mělo zůstat místem stoprocentního bezpečí a jistoty, že máma s tátou při nich stojí. Bez kompromisů. Ale oni je klidně vydají napospas čertovi a Mikuláši. 

Já se neupínám k něčemu tak děsivému jako je čert nebo koneckonců cokoliv, co děti straší nějak zvenčí. Ve vztahu s dětmi se spoléhám na sebe a své komunikační schopnosti. Nejde mi to vždy, máme konflikty, nedorozumění, děti mě někdy faktneposlouchají , ale to všechno mi přijde v pořádku. Zatímco narušování důvěry mezi rodičem a dítětem prostřednictvím jednoho adventního večera mi v pořádku prostě nepřijde. 

Mikuláše a čerty jenom do pohádek! Hawk. 

Continue Reading

AEM aneb jak se cestuje se čtyřmi děti? Zadar, vol. 2

Edita: „Mami, ty jsi jako stonožka. Máš čtyři děti a zvládáš to.” 

Vrhám po ní tázavý, zděšený pohled a nechápu dost dobře, jestli si ze mě dělá srandu nebo se mě snaží povzbudit, abych dolezla domů.

Bydlíme v kopci a tlačím před sebou kočár s tříleťákem, na zádech mám batoh a v noci jsem se zase špatně vyspala, o čemž už dobrou hodinu a půl mluvím. A je to jediné, co říkám, protože na mě opravdu padla taková ta finální únava, kdy už nepomůže ani kafe. TA únava, ve které bych stejně neusnula, protože vím, že mám před sebou ranec neodkladných povinností, který se dá sotva utlačit. A nezbývá mi nic jiného, než všechno udělat. Protože letadlo nepočká. A my už se fakt těšíme domů! Všichni! I já! Jsem připravená zkousnout i ten fuj podzim v Čechách, protože už tady prostě nechci být – chci svou postel, normálně tekoucí sprchu a jsem ochotná se kvůli tomu klidně zachumlat venku do kabátu. 

Bylo to tu i fajn, moc. Ale fakt náročné, nekomfortní, hlasité. Chaotické. Znovu hlasité. Uplakané. Několikrát jsem málem brečela i já. Naposledy dnes ráno, když jsem nenávratně zabouchla dveře vedoucí na terasu, na které jsme všichni snídali. Vchodové dveře zůstaly zamčené zevnitř. My všichni venku. Bez klíčů, bez mobilu. Situaci opět vyřešil nejstarší syn – podařilo se mu otevřít zvenku příborovým nožem. Já bych to snad ani víc nekomentovala. Jenom jsem se smála. A taky slzela… 

Vážně bylo mnoho nádherných okamžiků. Skoro vždy je ale nepříjemně brzy vystřídaly okamžiky méně nádherné, bolestné nebo přímo zoufalé. Já se nedivím. Čtyři děti a jedna matka.

pobřežní stezka Pakoštane – Drage, úterý

Přesunuli jsme se jižněji od Zadaru, bydlíme v jiném bytě airbnb, je trochu zastaralý, některé věci nefungují. Například sprcha – voda stříká skrz plastová dvířka a po každém mytí celá koupelna plave. Paní domácí je starší Francouzka a byla ochotná nám do zblbnutí vysvětlovat, na které výlety se rozhodně musíme vydat. Když bylo jedno ráno trochu deštivo, ihned mi textovala, co dělat v okolí Pakoštane, když prší. Mezi jejími návrhy byla návštěva muzea uzenin – nejeli jsme tam. Na pěší cestu do vedlejšího městečka jsme se ale vydali. Tušila jsem, že to bude trochu odvaz, podle paní domácí to měly být čtyři kilometry tam a tou stejnou trasou zase zpět, celkem osm. Pro nejmenší děti to bylo hodně, ale motivovala jsem je vidinou zmrzliny v Drage! 

Než jsme vůbec opustili výchozí přístav, Vincent si rozrazil koleno takovým způsobem, že by možná zasloužil ránu dvěma stehy zašít. A někde tady vznikl prostor pro hodně hluboké debaty a uvědomění. Prvorozený syn totiž původně z té Vincentovy otevřené rány vinil pětiletou Matyldu. Protože podle něj taky neposlouchala a taky dál běhala. Říkám mu, že Matylda opravdu nemůže za to, že Vincent upadl a že ji to mrzí úplně stejně jako nás všechny a výčitky ničemu nepomůžou. Bylo to celé zvláštní. Docela obestřené panikou. Tekla krev, dvě děti ze čtyř plakaly. Nevím jak, ale podařilo se mi zachovat klid a tahle situace se stala jednou z klíčových celé dovolené. Těch pár minut Vincentovy bolesti zapůsobilo na nás všechny. Najednou jsme se na sebe naladili, skoro bych řekla, že mezi dětmi nastalo až vzájemné pochopení. Ten úraz definoval další vývoj téhle pobřežní cesty do Drage. Někdy se stává, že vidím svoje děti v perfektní symbióze a že mi jeden vedle druhého opravdu připadá naprosto dokonalý. A tohle byly přesně ty nejsilnější okamžiky. Během výletu ještě gradovaly.  Místo cesty na pohotovost jsem Vincenta naložila na kočár a vyrazili jsme stezkou podél moře a nad olivovými háji a zanedlouho jsme byli na úzké cestičce vedoucí nad útesy. Pod námi hučelo větrem rozbouřené moře, bylo trochu pod mrakem. Děti házely borovicové šišky, běhaly (i ten s nohou téměř na šití) a sledovaly modrou turistickou značku.

Do Drage přicházíme v dobré náladě, a to navzdory rychle se zhoršujícímu počasí. Pořád si ale nepřipouštíme, že ty plavky v batohu nepoužijeme. Teplota klesá, vítr sílí a mračna se stahují. Útěchou nám je ta zmrzlinárna a před ní samozřejmě hodně vydatný oběd po takové dálce. Je to zvláštní vesnička. Velký přístav, všude výstavba zjevně turistických obydlí a jinak nikde nic. Google mapy značily dvě otevřené restaurace. Chybně. Stahujeme se k pláži v zátoce, kde fouká o trochu méně a za hučení plachetnicových stěžní si někteří ráchají nohy v docela studeném moři. Jiní (já) se snaží sebrat sílu na zpáteční cestu a spravedlivě rozdělit zbytky jídla. Zásoby se velmi ztenčily, vím, že hlady určitě neomdlíme, ale tohle nebyl můj úplně vysněný scénář. Obrovskou útěchou je mi pokračující symbióza dětí – můžu si najednou dovolit trochu vypnout a snažit se zregenerovat, zdá se, že jsem jediná, komu vadí, že se tu nenajíme a že nám dochází už i voda. 

Zpáteční cesta ubíhá hodně rychle – jdeme hodně rychle, fouká nám do zad už docela studeně a už nějakou dobu je úplně zatažno a schyluje se k dešti. Děti se motivují navzájem, všechny jsou radostné, až se divím. Když dojdeme na začátek plážové promenády v Pakoštane, hodně se mi uleví. Děti taky zvolní, jsou fascinované velkými vlnami a stojí schválně tak blízko, aby je smáčela voda. Jenže fakt hodně fouká. A v jednu chvíli vítr vezme kšiltovku z Matyldiny hlavy a nemilosrdně ji zavane do moře asi tři metry od břehu. Najednou je po pohodě. Matylda naříká, slibuju jí novou kšiltku. Vtom ale Dominika napadne, že ji ty vlny časem vyplaví na břeh. A tak čekáme. On si zuje boty, aby tam mohl vlézt a několikrát naskakuje do přelévajících se oblázků. Je v nich dost ježků, které vlny vyplavily až na břeh. Pořád fouká, trochu poprchává, je docela zima. Chudák má za chvíli nohy sedřené od kamenů, já už to chci vzdát, trvá to opravdu dlouho. Teď to Ačkoliv se mi samozřejmě stihne v hlavě odehrát scénář, ve kterém mě vlny strhnou a udělám z dětí takhle v Chorvatsku polosirotky.  Vím, že za to ta kšiltka nestojí. Přesto ze sebe sundávám kabelku s mobilem a doklady a vrhám se v botech do vln, abych ji ulovila. Povedlo se na první náhmat a všichni jásají! Na oslavu si se mnou loajálně zouvají boty a k první (a jediné) otevřené restauraci docházíme všichni bosí a z toho dobrodružství celí rozverní. Bylo by mi snad i trapně, ačkoliv to je mi skoro vždycky, když jsem s dětmi v restauraci, ale máme takový hlad, že je mi všechno úplně jedno a přestože číšníkovi namítám, že zůstaneme venku na zahrádce, nakonec s vděkem přijímám pozvání dovnitř do tepla – mám pocit, že na nás vidí, jak zoufale potřebujeme  „civilizovat“. Všichni jsme moc vděční za jídlo, za pití, za to, že jsme se v pořádku vrátili a v neposlední řadě za tu vylovenou kšiltovku! V nohách máme dvanáct kilometrů a všichni usínáme před devátou večerní…

Když děti odcházely na poslední noc před odletem k tatínkovi, říkala jsem jim: „Užijte si poslední den komfortu u tatínka, od zítra začíná sparta s matkou.” Byla to samozřejmě nadsázka, ale nakonec to celé bylo fakt drsnější, než jsem si představovala. 

A když jsme se vrátili domů, tak jsem jim zase říkala, že jim zavčasu seženu dobrého psychoterapeuta. Podle mě ho potřebujeme úplně všichni. Já vděčím své terapeutce za výraz „akce emancipované matky”, protože ač jsem si to nechtěla zpočátku připustit, co jiného by tahle „dovolená” byla? 

Continue Reading

Akce emancipované matky, Zadar, vol. 1

Když tenhle výraz – zkráceně AEM – poprvé použila moje terapeutka jako souhlasné přikyvování na můj výlev o tom, proč že to vlastně letím sama se čtyřmi dětmi koncem října do Chorvatska, cítila jsem se trošku dotčená. Já přece nepodnikám žádnou emancipovanou cestu vzdoru, nedělám nic natruc, jenom chci s dětmi zase něco zažít, když mají prázdniny. 

Škola, školka, kroužky, vydání knihy, moje zábava alias saturace, abych mohla naplno figurovat v celém tom kruhu škola, školka, kroužky… bylo toho trochu moc. Poslední týden před odletem jsem měla občas pocit, že někde odpadnu za pochodu. Věci se děly, já je stíhala stěží nějak krotit, hasit, řešit. Ten celý týden nasvědčoval tomu, že možná anitam na dovolenénebude situace úplně růžová. 

Týden h***n a podivností s klíči

Středa. Ještě než jsem si ráno vypila kafe a trochu se nastarovala, zpozorovaly děti jednu z našich koček, jak jezdí svým pozadím po koberci a podivovaly se, proč to asi dělá. Už jsem se chystala se značnou nevolí vysvětlovat, co to asi ta dospívající kočka dělá, když jsem si všimla rozsypaného kočičího písku za ní. No. Ne vše zanechala v kočičí toaletě. Částí jejího výtvoru označkovala kus našeho obýváku. Budiž. V rámci ranní výpravy uklízím tuhle parádu a říkám si, že to mě nerozhodí. 

O pár hodin později mi na návštěvě spadly klíče od auta do záchodu… pořád se ještě spíš směju, ačkoliv už jsem trošku i vyděšená. CO ještě přijde dál… O pár hodin později dcera šlápne hodně vzorovanou botou do mega h***a v trávníku… Pořád jsem se smála a chtěla si vsadit. 

Pátek, zhruba čtyři hodiny před odletem. Šla jsem se osprchovat. Když jsem se zamkla v koupelně, zůstal mi v ruce kus klíče – takový ten, co je potřeba, aby šlo s klíčem v zámku otočit. Přijde mi to jako dobrý fór, vím, že případně vyjdu ven oknem a beru to jako kvalitně strávený čas o samotě – výjimečně mi sem fakt nikdo nevleze. Po sprše začnu ťukat zevnitř ven… všichni se diví, nakonec najdou druhý takový klíč, mně se podaří ten zbytek rozbitého ze zámku vytáhnout a zdá se, že jsem na svobodě. Ale už tam si říkám: „Hej, to bude asi zajímavý týden zkoušek.” Mám ale odhodlání, dokonce se na to vyloženě těším a jsem připravená všemu čelit. 

Moře času na letišti

Nejstarší syn mě lehce prudil, zdali bychom už neměli jít k bezpečnosti a zdali to opravdu stíháme. Byla jsem klidná. Nebo unavená z celodenního balení, možná tiše odpojená od skutečnosti, že musím nastoupit do letadla se čtyřmi dětmi a letět. Jak já létání nesnáším a strašně se bojím!

Na jeho třetí výzvu už ale přitakávám a odebíráme se k bezpečnostní kontrole, kde se děti ještě dlouze loučí s tatínkem. Pořád jsem záhadně klidná, i přesto, že musím narvat všechny kufry na pás a složit kočár a také ho narvat nahoru na pás. Mezitím moje dvě nejstarší děti nadávají, že jim zabavili nůžky z penálů. Ptám se, jestli bychom si je nemohli vyzvednout při návratu. Mohli. Sto korun na den za položku. Aha. Radši jim koupím jiné. 

Uff. Po kontrole jsem zpocená až na zadku, pro jistotu přepočítávám: čtyři děti, čtyři kufry, jeden kočár, pět batohů. Pohybujeme se kupředu, ačkoliv mi až po čase sepne, že nevím, ke kterému gatu. Zběžně zkouknu první tabuli, vidím C11. Dobrá tedy, C11, říkám dětem. Jdeme dál a dál, minuty ubíhají, děti se plácají, ty nejmenší se co chvíli u něčeho zastavují, já luštím na dálku písmena a čísla a už celkem marně hledám. Nakonec mi dochází, že je to jeden z nejvzdálenějších gatů na letišti, musíme výtahem dolů, tam už začínám být hysterická, neb minutu zpátky nám tlampače hlásají poslední výzvu k nástupu do našeho letu. Dvě starší děti – protože se nevejdou k nám do výtahu – vláčí své kufry po schodech. Přiznávám, že v tomhle bodě už nastával trochu neklid. Jdu velmi svižně, stále přepočítávám všechna zavazadla a děti a jediné, co sleduji, je gate C a číslo jedenáct.

Míjíme směrovku vlevo, která značí gaty dvanáct až nevím kolik. Jedenáctka nás vede stále rovně dál a dál…, začínáme všichni intuitivně běžet (nebo možná křičím, aby už všichni běželi, nevím, mám to rozmazané). Jedenáctka je na konci vlevo. Konečně tam dobíháme. Gate je zavřený. Opatřený těmi závorami z obchodu, na kterých je značka zákaz vstupu, nikde nikdo, prázdné lavice. Přiřítíme se tam, já, kočár, moje děti s batůžky na zádech, čtyři kufry kolem nás a tam prostě nic. V tomhle okamžiku naprosto propadám panice, moje racionální funkce jsou úplně rozpojené – nedokážu ani spočítat, že ještě není tolik hodin, aby letadlo odletělo. Víc, než že nestrávíme týden u moře, mě drtí představa, že jsem celý den balila zbytečně a teď to budu muset zase vybalit!! Křičím, že to není možné, kolik je hodin, jak se to stalo, vždyť to letadlo tady ještě musí být! Křičím a jančím, že nám to uletělo, že jsme to nestihli. Celou tu dobu tam sedí jedna jediná paní, která pozoruje můj výstup a najednou vyskočí ze sedačky a začne taky zmateně pobíhat. Vidím to jako filmovou scénu a je fakt k smíchu. Normálně jsme tu chuděrku úplně vyjančili, ačkoliv tam do té doby seděla a pravděpodobně velmi předčasně čekala na svůj let. No nevím, jak se uklidnila ona, ale mně se na chvíli rozsvítilo v hlavě, podívala jsem se na čas a spočítala, že do odletu zbývá 30 minut. Dojde mi, že gate je otevřený vždy 40 minut před odletem a že není možné, aby byl už zavřený. Znovu zaostřím na ta malá písmena na obrazovce a všimnu si, že odlet do Zadaru je z gatu C12. Dvanáct!! Proboha! Začnu pro změnu křičet, kde jsem vzala jedenáctku a znovu nás všechny splaším, tentokrát k úprku zpět na dvanáctku. Je „ jenom” o sto metrů zpátky a o patro níž… Cestou několikrát s kočárem najedu do pravé zdi, protože běžím a za sebou táhnu kufr a fakt se mi špatně řídí. V jednu chvíli probíháme skupinou lidí, vidím z dálky chlápka, jak stojí a neuhýbá, a tak zase křičím, tentokrát omluvu, a aby mi šel z cesty. Syn mi říkal, že jsem tomu pánovi přejela nohu, vůbec nevím a neřeším, v tu chvíli je mi na padnutí vyčerpáním, říkám si, že snad není skutečné to, co se tu teď odehrává a vůbec nechápu, kam se podělo to moře času, co jsme měli na nástup do letadla. 

Gate najdeme, zapojíme se jako úplně poslední do malé fronty lidí. Steward mi vrací jen čtyři pasy místo pěti, naštěstí si toho na poslední chvíli všimne, a tak máme v Chorvatsku o jednu starost méně. Letadlo je malé, stojí někde uprostřed letiště, vezou nás k němu autobusy, děti jsou nervózní, některé pláčou, když vystupujeme u nastartovaného letadla a musíme pěšky po schodech. Je tma, zima a fouká. Nakonec se všechno zdá být v pořádku, jsme, kde máme být, opravdu odlétáme. Můj první let v životě, kdy svítí většinu cesty nutnost mít zapnutý pás, protože jsou dost velké turbulence. Jedna nás až nadzvedla ze sedaček. Je to pro mě další slušná zkouška, bojím se létat i sama, natož s dětmi. Přistáváme za velkého větru, letadlo hází tak strašně, že se modlím, abychom to přežili. Vystupujeme opět schody uprostřed letiště a fouká sice o poznání tepleji než v Čechách, ale šíleně – rozpuštěné vlasy mi okamžitě pleskly do obličeje. Trochu prší.

Je deset večer, všichni jsme utahaní, ale už teď si všímám na dětech, jak jsou ve střehu a jak si hledí jeden druhého – abychom nikoho neztratili, aby nikdo neupadl v autobuse, aby si nezapomněli něco pod sedačkou v letadle. No, mám z toho vlastně radost. Tyhle akce na dřeň mi odhalují, jaké mezi sebou máme skutečné vztahy. A to mě baví, to je vlastně asi jeden z důvodů, proč to podnikám. 

A do třetice klíče 

Druhý den kluci zůstali doma – v pronajatém domě od airbnb, a já a dcery jsme se vracely na letiště pro auto. V půjčovně jsem ho přebírala nastartované, vůbec mě nenapadlo, že může dojít k takovému problému jakože mi nepůjdou vyndat klíče ze zapalování. Kdyby mi to někdo vyprávěl, jen těžko tomu uvěřím. Taková blbost. Přece vyndáš klíče ze zapalování, no ne?! 

Domů s autem jsem se vrátila hysterická, byla jsem nevyspalá a skličoval mě strach – jakoby se mě něco snažilo přesvědčit o tom, že to nedávám. Že jsem prostě úplně ztracená a marná. Hašteření dcer v pozadí samozřejmě situaci nijak nezlepšilo. Bylo to těžké a já opravdubyla ztracená. Vletěla jsem do domu s tím, že se musí kluci ihned obléct a musíme vyrazit zpět do autopůjčovny, aby mi tam ukázali, jak klíče vyndat. Dvanáctiletý syn na mě nevěřícnězíral. Ale oblékl se, že vyrazíme. Pro jistotu si ještě sedl za volant, že to jako zkusí, chvíli tam něco ladil a nakonec to cvaklo a klíče vytáhl. Uff. Zase. 

Často přemýšlím nad tím, že mám s muži celý život velmi komplikovaný vztah. Někdy se sebou skoro až bojuji, abych vůči nim definitivně nezatrpkla a neházela je všechny do jednoho pytle s cedulkou “nepoužitelné”.

Je dobře, že mám dva syny – zejména ten starší mi ukazuje, že muži jsou schopní a fajn a vede mě k přesvědčení, že vedle sebe nějakého opravdu chci. Zároveň cítím, jak vedu syna já – ví, že ženy jsou zranitelné, někdy bezmocné a fakt nedokážou úplně všechno samy. Je to pro něj těžká zkouška, tyhle naše zážitky, kde chybí druhý dospělák, ale zároveň ho podle mě hodně formují. Snad k dobrému. 

Continue Reading

Všechno je to jenom období

Tak často jsem to říkala během výchovy svých dětí, až jsem to převedla docela ultimátně i do jiných sfér svého života. A nedám na to dopustit. 

Vědomí, že všechno je jenom období, je úžasně úlevné v době deprese a naopak nekomfortně skličující v době vrcholu blaha a pocitu štěstí. 

Vím, že období, kdy jsou děti malinké a celé noci prořvou, dříve či později vystřídá období, kdy se kvůli nim stejně nevyspím třeba proto, že celou noc zvrací. Ať už kvůli nemoci nebo proto, že se v době dospívání poprvé opijí. Věděla jsem, že přejde období, kdy bylo potřeba děti kojit a přebalovat nebo kdy v rámci odplenkování zasvinily půl domu… Dokonce si uvědomuju, že jednou budou všechny moje děti dospělé a nevím, jak to udělám, ale mně bude zase aspoň třicet! 

září 2021

Přistihla jsem sama sebe. Normálně mě už ani nenapadne jít přes den dospávat noc. Fakt už si na to ani nevzpomenu. Zatímco s prvním dítětem jsem si chodila lehat naprosto pravidelně a hekala únavou pokaždé, když se syn místo dvakrát za noc, vzbudil třikrát. Při druhé dceři jsem dodržovala pravidlo „když spí dítě, spím taky“, dokonce ještě při třetím dítěti jsem si sem tam odešla lehnout hned dopoledne, protože jsem špatně spala. Poslední měsíce je vrchol odpočinku, když si lehnu uprostřed dne na podlahu a na pár sekund zavřu oči. To je zen. Někdy se cítím tak nesvobodná, že mám pocit, že moje tělo už ani není moje. Pořád ho okupují děti. Když sedím nepohodlně složená na tvrdé stoličce, za ruku mě drží z každé strany jedna dcera a mě zebou nohy, chce se mi čurat a do zad mě studí zeď, zívám, chci jít spát nebo se aspoň osprchovat a nemůžu. Čekám, až usnou a když počtvrté vzbudí jedna druhou, bouchnou ve mně saze a šeptem na ně křičím zoufalství ze svého nekomfortu. A ony přitom jenom chtějí, abych s nimi byla, když usínají. Chtějí mazlit mámu, takhle to říkají.

Za pár let mi to bude chybět. Možná si budu přát, aby byly někdy ony se mnou, až budu usínat. A ony nebudou chtít. Nebo jim to bude nepříjemné. Vážně, vážně si ty chvíle dokážu i vychutnat. Ale po celém dnu v zápřahu je to tak složité! Navíc s vědomím, že jen co se zvednu od nich, ozve se v chůvičce můj nejmladší syn a já místo do sprchy poběžím udělat ze sebe dudlík, aby mohl zase usnout. A takhle to půjde do rána ještě nesčetněkrát. Někdy mi připadá, že s tím prsem v puse spí snad celou noc. A já mám křeče v zádech a všude a vlastně nespím, protože si nemůžu lehnout do polohy, ve které bych mohla i spát. Ale to všechno přejde. Za pár let se budu budit panikou uprostřed noci z toho, že děti nejsou doma. Budou někde bůhvíkde a bůhví s kým a bůhví co dělat a já budu hysterická, aby se mi všichni ve zdraví a v pořádku vrátily domů…

září 2023

„To přejde, mami, neboj.“ Komentuje dvanáctiletý syn můj několikátý vpád do jeho pokoje a vyčítavý pohled, že už zase nebo ještě pořád sedí za obrazovkou svého nového počítače… Má pravdu. 

Všechno přejde a přijdou jiná období. A každé bude mít svoje světlé a stinné stránky. Nakonec je vůbec nejlepší žít nejlíp to, co je právě teď a nečekat na období jiné. 

Vysvětlete to ale mámám. Někdy tomu nemůžeme uvěřit… a nejvíc o tom vědí ty, co vychovaly mnoho dětí. Mnohamámy. Již brzy v knižní podobě.

Continue Reading

Vincent pije worcestr aneb pocta všem mámám

Máj je lásky čas. Mámy měly svátek. Mámy jsou lásky a taky jsou často hysterické, šílené. Vážně k tomu mají důvod. Vím to, často s nimi mluvím, tahle epizodka je ale moje. 

Srpen 2022

Vincent pije worcestrovku. Po tom, co jsem mu potřetí sebrala lahev datlového balsamica a dala ji konečně tak vysoko, že na ni nedosáhl, šel najisto do skříňky s dochucovadly a přinesl si lahvičku tohoto. No co. Mohlo by to být horší, mohl by to být rum. Ten doma naštěstí nemám. Asi jsem ho vypila, když jsem naposledy před pár lety myla okna. 

Je kolem deváté ráno a já už mám skluz. I přesto, že se od ranního kafe opravdu snažím makat. Naložit pračku, vyndat myčku, uklidit kuchyň, vyčistit odpady. Namíchat si ocet s jedlou sodou, sledovat tu explozi v plastové lahvi, nevadí, postříkat tím plíseň na venkovní houpačce. Běžet sundat Vincenta z klouzačky, zjistit uprostřed svojí snídaně, že je ze***ný až na zádech, jít ho umýt. 

Konečně jsem se dostala k těm oknům. Docela se na to zvrhle těším, možná chci zabít emoční prázdno fyzickou prací. Možná mi to na chvíli dává smysl – mít čistá okna. Vidět jasně ven. Beze skvrn. Vincent si zrovna poklidně hrál v pískovišti, když jsem začala s prvním oknem do zahrady. Abych na něho viděla. Trvalo mu dvě minuty, než zjistil, kde jsem a za další minutu byl u mě vevnitř. 

Desetkrát ho sundávám z otevřeného okna, desetkrát mu vyčerpávajícím způsobem vysvětluju, že nemůže stát v okně, přestože já tam stojím. Dvacetkrát trnu, jestli mi ten kýbl špinavé vody vylije na sedačku. Dávám mu do ruky vlastní stěrku a malý kýbl, aby mohl pracovat se mnou… Jenže vtom odběhl do kuchyně a objevil to balsamico. A tak namísto toho, abych visela na okně, honím ho kolem kuchyňského ostrůvku a snažím se mu sebrat balsamico…

Než se vyšplhám zpátky na to okno, tak otevře šuplík s tříděným odpadem a bezmála celý ho roztahá po podlaze. Ani na okamžik neuvažuju, že bych to šla teď sbírat. Nechám ho si s tím dohrát, když je chvilku v klidu a neleze mi na to okno. Za chvíli už neslyším šustění krabice od pizzy, ani pytlíků, ale podezřelé šplouchání. Našel své ranní caro. A přelévá ho z hrníčku do obalu od pribináčka a zase zpátky. Máme caro i na bílé zdi v kuchyni. Jaký pech, některé jsou černé a on se trefí zrovna na bílou. Ani na okamžik mě nenapadne, že to půjdu teď uklízet. Soustředím se přece na ta okna. 

Takže Vincent cucá worcestr. Jsem klidná, stojím na okně, jsem ráda, že je chvíli klid. Je mi jedno, že to pije. Jenom si přeju v tuhle chvíli umýt to druhé okno z osmnácti. A klid. Chvíli klidu si přeju. A to byla asi ona. Až půjde na hodinu po obědě spát, půjdu asi s ním. Nebo si jenom prostě sednu a budu tupě zírat do zdi. Pořád je smutné být sama, ale zas na druhou stranu…žádný chlap mi po návratu domů z práce nemůže říct: „Cos’ tady sakra celý den dělala? Vidělas’ ten bordel všude kolem?“ A za to teď vlastně cítím vděk.

Continue Reading

Jak jsem nebyla v Lisabonu.

Letěla jsem do Lisabonu a chtěla ho trochu poznat. První dvě noci jsem bydlela opravdu blízko a opravdu měla v plánu si Lisabon projít. Jenže. 

Pak jsem viděla Torré de Belém. A dav lidí stojící pod ním. Uvědomila jsem si, že to nechci. Že se mi nechce tlačit se někde v davu, pít předražené kafe a běhat od památky k památce v marné snaze poznat takhle celé město. 

Uvědomila jsem si, že mě tak trochu děsí všechna velká místa, ze kterých je předem jasné, že je nebudu moct strávit. Spíš by strávila ona mě. Daleko radši si procházím malá městečka a pečlivě si vychutnám každý výhled, výšlap i skvělou kávu a to klidně v těch nejpodivnějších zákoutích. 

Odložila jsem Lisabon na později. Teď, posledních pár hodin před odletem domů, sedím u oceánu asi dvacet kilometrů od centra města a vůbec mi není líto, že jsem se tam nepodívala. Určitě se sem vrátím s dětmi, určitě do toho vyhlášeného Oceanária. Teď jsem měla prostě být sama, toulat se v divočině, po kopcích, objevovat odlehlé pláže a rozhodovat se o svých krocích na poslední chvíli. Párkrát jsem ještě ani s padající tmou nevěděla, kde budu spát… 

Uprostřed polí. Longuaire – Almograve. 

Moje kroky mě často chtěly vést do odlehlých koutů přírody. To pro mě, jakožto pro člověka s – jemně řečeno – lehce narušeným systémem orientace v prostoru, znamená vždycky výzvu. A je jedno, jestli jsem na chatě, kam jezdím celý svůj život nebo v úplně cizí zemi někde u oceánu. Můj orientační smysl je někdy matoucí. Čím víc se snažím držet mapy, tím méně jdu správným směrem. Postupně jsem se začala řídit víc intuicí, než mapou. Od té doby docházím do svých cílů lépe. Nicméně, není to moje silná stránka a stojí mě hodně energie a úsilí nebloudit. Touha vydat se sama do přírody tady ale pravidelně válcovala můj pud neztratit se. 

Chtěla jsem se někde projít, vyhlédla jsem si k tomu místo kolem klidné zátoky řeky a chtěla ho prozkoumat. Neodhadla jsem ale (jako už mnohokrát předtím) vzdálenost dostupné silnice od lesa, a tak se stalo, že jsem najednou jela kilometry a kilometry jakousi pustinou, kde byly všude kolem jenom pole a lesy. Řeku jsem dávno ztratila z povědomí. Zastavila jsem u nějaké opuštěné zemědělské usedlosti. Trochu jako varování kolem mě přišli čmuchat dva toulaví psi. Já mám ráda zvířata – babička mi vždycky říkala, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Mám ráda zvířata. I lidi. Nechceš ale potkat dva potulné psy v pustině, kde není ani noha. Nevěděla jsem, jestli nejsou vyhládlí, jestli na mě nebudou štěkat, bála jsem se o své obnažené končetiny, dokonce se mi stihl před očima odehrát scénář, ve kterém s otevřenou holení hledám nejbližší nemocnici… Je to spíš k smíchu. Ale nebylo mi úplně příjemně a tihle psi mě skoro od cesty odradili. Když jsem se později s jedním z nich asi na dvacet metrů setkala pohledem a vůbec netušila, co udělá (ale měla jsem neprůstřelný plán – utíkat zpátky k autu), poznala jsem, že jsou jim lidé úplně ukradení. Čmuchali si tam v pustině jako páreček milenců nebo přátel, co já vím a nestála jsem jim ani za ten pohled. Tu suchou tortillu (jediné jídlo, co jsem měla krom ořechů a pomerančů v autě), co jsem si vzala do ruky pro případ, že budou mít hlad – aby jako nesežrali mě – jsem docela vděčně snědla sama. 

Mapa ukazovala, ženedaleko za kopcem je oceán. Ten na mě působí vždycky magneticky, ostatně jako jiné vodní plochy. Bylo to šest kilometrů. Nadešla jsem si k němu opravdovou divočinou. Prostě se mi intuitivně zdálo, že bych měla jít spíš doprava, než doleva. Místy jsem pak s hrůzou zkoumala zvířecí stopy a trus a se strachem se děsila okamžiku, kdy na mě někde něco vyběhne nebo kdy spatřím na prašné cestě vyhřívajícího se hada. Brr. Místy jsem si pískala, místy si zpívala, místy vedla dialog sama se sebou. Zoufale jsem se snažila zapamatovat každý strom a kámen na cestě, abych trefila zpátky. Cesta byla vidět jen při pohledu kupředu. Když jsem se otočila, viděla jsem jen divokou zeleň, kudy se nezdálo možné proplést. 

K oceánu jsem došla. A cesta zpět, na které jsem se samozřejmě ocitla nějak omylem při hledání té původní, mě vedla zpátky jen dvou kilometrovou trasou… Byla jsem překvapená a šťastná, že jsem se ZASE neztratila! 

Nedělní odpoledne. Vila Nova de Milfontes. 

Walk and talk s chlapcem z Indie. Seběhlo se to velmi rychle – nechtěla jsem s ním krom svých objednávek v beach restauraci mluvit o ničem jiném. Nechtěla jsem s ním jít na procházku. Později toho odpoledne jsem ale při mluvení s ním chvílemi naprosto chápala, proč jsme se potkali. Vyprávěl mi o tom, jak je pro něho důležité získat evropský pas a že se rozhodl pro Portugalsko, moc se mu tu nelíbí, ale když tu vydrží sedm let pracovat, získá občanství a bude moci dělat dle jeho slov cokoliv a jet kamkoliv. Chce se usadit, milovat jednu ženu. Ideální by pro něho bylo oženit se s Evropankou a získat občanství tak. Vůbec se tím netají, říká mi to asi po třiceti minutách známosti. Cítí se pořád sám. Nedávno prý četl článek o vztazích. Prý žena během třiceti pěti minut pozná, jestli se jí muž líbí nebo ne. Po třiceti minutách mu říkám, že si ho rozhodně nevezmu a že mám spoustu dětí. Po čtyřiceti minutách přidávám, že v něm nechci vzbuzovat vůbec žádné očekávání a že se cítím nekomfortně a že bych v tuhle chvíli už preferovala být zase sama. Po padesáti minutách se mě ptá, jak se lidé vítají v Čechách? Dávají si pusu? Říkám mu, že mu pusu rozhodně dávat nebudu a znovu opakuju, že si ho ani nevezmu. Po hodině a deseti minutách se mě ptá, jestli se můžeme spolu vyfotit. Říkám, že ne. On, že to bude hezká vzpomínka. Fotku nemáme. 

Ráda bych řekla, že trvalo dvě hodiny, než to pochopil. Trvalo to dvě hodiny. Nepochopil to. Přiměl mě se zase zamyslet nad nespravedlností světa. Jak strašně záleží na tom, kde se narodíme a co nám přijde normální. A že život není fér. Prostě není. 

To ale neznamená, že tenhle kluk nemůže snít o tom, že se ožení z lásky, bude věrný a otevře si svůj vlastní podnik. A může o tom nejen snít, jsem si jistá, že to může i žít. 

Stejně jako já, rozvádějící se máma čtyř dětí, můžu například strávit devět dnů úplně sama v zahraničí. Kultivovat si svůj vnitřní svět a nějaký čas dělat, že snad ani nejsem… Na chlapci z Indie jsem si zase připomněla, jak je důležité hlídat si vlastní hranice. On ty moje překročil, ale jenom proto, že jsem mu to dovolila. Že jsem na něj zavčas nezařvala, že s ním na procházku nejdu a že se s ním nechci ani bavit. Byla jsem tak moc laskavá k sobě, až jsem byla až moc srdečná i směrem ven, k němu. Na to si dám pozor. 

Ženy, pokud už nechcete být samy, můžete jet do Vila Nova de Milfontes, jsou tu muži na ženění. A pozor na obsluhu v restauracích. Myslíte si, že jsou milí, ale oni vás přitom balí. Já nevím, možná to bylo tím, že jsem tu byla taková divoká, neupravená a přišlo mi, že nikoho nezajímám. Sem tam jsem se citelně spletla.

Lisabone, tak snad příště!

Continue Reading

Portugalsko. Sama na sebe, se sebou.

Po měsíci na Tenerife, kde jsem byla s celou smečkou svých dětí, jsem si řekla, že bych možná mohla vyrazit někam úplně sama. Děti si rozebrali po měsíci separace dychtiví tatínci a já nechtěla zůstávat sama doma, v té zimě. 

Původní vysněnou destinací byla Madeira. Nakonec jsem z toho nápadu z mnoha důvodů upustila. Uvízlo ve mně ale Portugalsko jako takové. Jednak mě k němu dovedla právě Madeira a pak taky Veronika Hurdová, jejíž boží Božidaru jsem přečetla na Tenerife. Najednou jsem chtěla vědět, kde se nachází ta místa, o kterých Veronika v knize mluví, chtěla jsem vidět to Portugalsko, které svýma očima v knize popisuje. 

Chtěla jsem letět do Fara, půjčit si auto a projet si celé pobřeží až do Lisabonu. Nebo obráceně. Nakonec jsem vyjela z Lisabonu a tam se také vracím. Zdaleka nedojedu tak daleko na jih, jak jsem původně plánovala, ale vůbec to nevadí. 

Nejsem cestopisec a nebaví mě popisovat trasy, ani detailně rozebírat místa, ceny, porovnávat, kde co za co stálo a podobně. Navíc jsem sama druh naprosto neschopný následovat něčí funkční postupy počínaje kuchařským receptem, přes jasně dané a vysoce efektivní střihy na oblečení a konče následováním navigace v telefonu – v téhle jediné oblasti se docela zlepšuju a někdy chci opravdu i udržet směr a někdy mi to stejně opravdu nejde. 

Vždycky si zkrátka na všechno musím přijít sama. Vymyslet naprosto nový, neotřelý recept na buchtu. Nebo vyhodit do koše nekompatibilní hmotu, kterou nejde pozřít. Naštěstí moc nepeču. Nebo párat, přešívat, vydávat špatně sešitý přední díl za záměrně efektivně ušitý díl zadní. Anebo zajet nesčetněkrát do slepé ulice, objíždět mnohokrát dokola jeden kruhový objezd, otáčet se či s výstražnými světly couvat… 

Ach. Já bych se neřídila vlastním cestopisným plánem, ani kdybych si ho předem napsala (napsala jsem si ho a hned první den se ho přestala držet). 

Jsem zkrátka spíš pocitopisec. A v celém Portugalsku jsem se nesetkala s ničím, co by mi přineslo nelibost. Portugalsko je místem, které mi přineslo mnoho libosti. 

Oceňuji za ten dojem nejen Portugalsko, ale i samu sebe. 

Realita jednoho rána. Sesimbra. 

Sedím si takhle v cukrárně s croissanty, dávám si teprve ranní kafe, což znamená, že moje smysly jsou nastartované asi tak na třicet procent. Možná, kdybych si dala kafe ráno doma, všimla bych si teď, že na mě číhá jeden z těch gigantických racků – normálně mě skenuje z lampy opodál a ne moc dlouho, zato velmi efektivně vymýšlí strategii krádeže. Jsem si jistá, že s tím plánem obeznámil všechny ptáky v ulici. 

Sotva se rozkoukám (pořád jsem neměla to kafe, takže to trvá), najednou zprava přilétá tenhle obří racek a svými drápy mi přímo z prkénka přede mnou bere půlku crosisantu s vaječnou náplní. 

K jeho úlovku se sletělo mnoho holubů a druhý racek – v tuhle chvíli už všechny ženy, co seděly kolem mě u dvou stolů, vyskočily ze židlí a za řevu se jaly chránit vlastní hlavy. Já jsem stále seděla na svém místě, nevěřícně zírala, kolik ptáků si pochutnává na mé snídani a pak jsem se zeptala, jestli je tohle tady jako normální? Že přiletí racek s bandou dalších nevychovaných ptáků a sežere vám půlku snídaně. Ne, křičely jedna přes druhou, to prý ještě neviděly. Já taky ne, říkám. 

Nechápu, jak to dokázal, ale zcela jistě to byla součást jeho plánu, nechal mi přesnou polovinu croissantu netknutou jeho drápy – normálně zůstala úhledně ležet na prkénku, jak kdyby ji někdo ukrojil nožem. Holky od okolních stolů říkaly, ať to jdu reklamovat, že prý mi dají nový croissant. Nešla jsem. Snědla jsem tu půlku. Hodně rychle, pochopila jsem, že kdo zaváhá, tady nežere. 

Ten racek k tomu měl určitě nějaký důvod. Kdyby se zeptal, i bych se rozdělila, zeptat se neumí a já se rozdělila ráda. 

A přísahám, že nebudu gůglit, jaké nemoci mají racci. 

Pravé poledne. Porto Covo. 

Potřebuju strašně čurat. Zase. Projíždím nějakou bezejmennou vesnicí, je docela hezká, ale nemám teď čas, potřebuju strašně čurat. Taky mám trochu hlad. Dala bych si těstoviny. Jak já bych si dala těstoviny! Vidím bezvýznamnou restauraci a nápis WC. Zastavuju na nejbližším místě a šinu se dovnitř. Stojím před dveřmi s nápisem WC a míjí mě starší pán s hrnkem kávy v ruce. Zdraví mě jako starou známou. S úsměvem (a překříženýma nohama) mu odpovídám. Říká mi: „Zase stojíš ve frontě na záchod?“ Trochu mě to zaráží, ale kývu. Teď už s trošku zděšeným úsměvem. „Potkali jsme se před hodinou v Sines. Ty jsi šla ze záchodu, pouštěl jsem tě ze dveří.“ V tuhle chvíli se uhodím do čela a poznávám jeho vybledlé tričko s límečkem, i široký, napůl bezzubý úsměv. 

Když kolem něj později procházím s kafem, směje se, že si dávám zase kafe. „Však ty taky“, říkám mu. Vypadá asi na sto, je mu tak sedmdesát, možná spíš víc, nevím, ale je opálený a šťastný. Vypráví mi, že je Francouz, ale v Portugalsku že se narodil. A že žil snad všude ve světě. V Argentině, jinde v Americe a už si ani nepamatuju, co všechno mi vyprávěl. Pusa mu jela, bydlí v obytňáku a míří se prý podívat na nejkrásnější západ Slunce na světě. Na úplném jižním cípu Portugalska. Tam já určitě nedojedu, říkám mu. 

Určitě ne při téhle návštěvě. Ale kdoví, třeba jindy. 

Za rohem sedí dva Češi a čekají na autobus. První Češi (a jak se ukáže později, i poslední) na mé cestě! Jsem tu už šestý den a začíná mi být smutno! Chci si s nimi povídat! Zjistím, že šli pobřežní cestu z Lagosu do Porto Covo. O pár hodin později na ní přímo stojím. Ostré slunce, písčitá cesta prorostlá zelení, vysoké útesy svažující se k nádherným plážím. Divoce hučící oceán a neustávající vítr. 

Je nádherná. Jeden z takových těch výjevů, co chcete, aby vám visel nad postelí v ložnici. 

Mně se ten výjev zcela jistě trvale vypálil do duše. Stejně jako mnoho dalších nádherných míst a zážitků. Mám ráda společnost, ráda sdílím, ale na prožití si krásy stačí bohatě jeden. Opravdu. Nemusím nic komentovat, nikoho se ptát, jestli se mu to taky líbí nebo někoho na něco upozorňovat, prostě v tom jenom jsem . A v sobě. 

Začala jsem se těšit do Čech. Začala jsem se těšit, že s dětmi začneme víc jezdit do českých hor, přespávat v autě, v kempech. 

A těším se i na to, až je vezmu příští rok sem.

Continue Reading

Sama v Portugalsku. Adaptace na životní plán B.

Člověk je tvor adaptabilní. Zrovna čtu knížku „A přesto říci životu ano“, ve které Viktor Emil Frankl relativně bez emocí popisuje hrůzy koncentráku. Emocí se tam nejspíš museli postupně všichni vzdát. Hned po milovaných blízkých a všech svých věcech. Vzdát se emocí jako základní krok k holému přežití. Nic necítit, když ti umře kamarád nebo když vidíš, jak doktor dítěti odlamuje zmrzlé prsty. 

Jsem v Portugalsku. Sama. A mám výčitky. Už jenom proto, že čtu z naprostého komfortu knihu popisující koncentrační tábor, bezmoc, zmar a smrt. A taky proto, že je to můj za poslední dva měsíce šestý týden u oceánu. A teď navíc ještě bez dětí. Jak já si to můžu dovolit? Můžu? 

Já jsem se svým životem podle mě neměla moc namyšlených plánů. Neměla jsem ambice vystudovat práva, medicínu, ani architekturu, neviděla jsem svoji budoucnost nijak jasně, všechno bylo dřív takové rozblemclé a bez jasných struktur. Po příchodu dětí do mého života přišlo jasno. Najednou bylo potřeba se ve všem zcela jasně vyhradit a zůstat rádoby stejná, jistá pro ně. Vytvořit jim bezpečné prostředí, denně až na svoji vlastní dřeň pečovat o jejich zdravý vývoj, pohodlí. Pečovat o to, aby to, co kolem sebe mají, měly dál. Jenže teď se musím rozvést. Zákonitě jim zbourat velkou část jistot, na kterých byl jejich pocit bezpečí postavený. 

Můj původní plán nebylo mít rodinu, ale když už jsem ji měla, stala se z ní na mnoho dlouhých let naprostá priorita nadřazená všemu. I mně samotné. Neměla jsem žádný plán B. Plán pro případ, že se rozvedu a budu sama s dětmi, neměla. Po letech partnerské separace teprve krystalizuje moje nové já, které zjistilo, že miluje cestování. Ono to samozřejmě vždycky vědělo, ale jenom se teď vrací k sobě. 

Taky se pořád vymezuju vůči všem a všemu, s čím nesouzním. Je to důležitá součást procesu. Procesu separace od plánu A, kterým byla oddanost rodině. Tak trochu to prý vypadá jako puberta. V nějakém směru to asi i puberta je. Takhle ve středním věku. 

Tak či tak, je to očistný proces. Přesto se pořád ještě na můj vkus až moc často cítím vinna. Vinna, že si můžu dovolit, co si dovoluju. Že na to mám. Vinna, že mám skvělé děti. Vinna, že mají tatínky, kteří se o ně umí postarat stejně jako já. Vinna, že moje tělo kromě jizev po císařském řezu příchod čtyř dětí na svět nijak výrazně nepoznamenal. Vinna, že pořád můžu mít kolem sebe muže, nové muže, mladé muže. Vinna, že si můžu dopřát. Dopřát sobě a svým dětem. Měsíc u oceánu. A že si nakonec můžu dopřát i pobýt sama se sebou. Zase u oceánu. 

Cítím se vinná za to, že se mám dobře a že si dovoluju mít se dobře! Nejvíc vinná se cítím před lidmi, kteří si sami nedovolí a myslí si, že já se přece mám strašně dobře, protože si tohle všechno můžu dovolit! Aniž by si uvědomili, že za prvé si kdokoliv může sám sobě dovolit úplně cokoliv. Opravdu cokoliv. Jenom si tu možnost v sobě otevřít. A aniž by si uvědomili, že za druhé tohle všechno, co já teď žiju, je vlastně moje adaptace na životní plán B. 

Když ti dá život citróny, udělej si limonádu! 

Nejlepší na tom všem ale je, že jsem došla skutečného přesvědčení, že tuhle dovednost musím naučit svoje děti. Dovednost dopřát si, dovolit si cokoliv, například cítit se dobře. Anebo i špatně, dovolit si cokoliv a necítit za to vinu. Dovolit si dát sebe na první místo. Dovolit si nenechat se okolnostmi pohltit, ale naopak uvidět je z jiného úhlu. 

Dopřát si nehroutit se z maličkostí a brát život jako takovou hru. A vůbec to neznamená udržovat se v nonstop komfortu, vůbec ne! Ba naopak, nekomfort je skoro zásadní ingredience – bez citrónů není limonáda, že. 

A já – léta peskovaná mými přáteli, milovníky černé kávy, za pití kafe s mlékem – konečně piju černé kafe. Turka. Nevadí mi, že není zjemněný mlékem, prostě se na něj nedívám jako na černé kafe, které nepiju, ale jako na kafe, které piju. To nemluvím o tom, že turka jako takového jsem ještě před rokem pozřela jenom s obrovskou nechutí a v případě velké kofeinové nouze a rozhodně ne bez mléka. 

Mno. Jsem zkrátka tvor adaptabilní. 

P.S. Od zítra spím v autě! Abych si ten komfort (a asi výčitky) trochu stáhla. 

Continue Reading

Partnerství jako berlička?

„Potřebuju si najít normální vztah a ne takhle přespávat okolo…“ řekl a ukončil tím letmý románek se mnou. Aha. A já snad „nepotřebuju“ normální vztah? 

I on mě přiměl se zamyslet, proč každý tak moc touží být ukotvený v nějakém vztahu a jestli po tom taky toužím nebo ne. 

Já žiju sama s dětmi. Bez partnera. Bez partnerského vztahu. Lásky se mi dostává od dětí. Ale přiznávám, že nedokážou vyplnit místo ve mně, které cítím jako obrovsky prázdné. 

Učím se s těmi všemi pocity zacházet. Nějak je integrovat a nezbláznit se z nich. Vždyť jsem tolikrát záviděla single lidem, že jsou svobodní a můžou si dělat, co chtějí. Nemusí se nikomu zpovídat, cítit vinu, když nevyhoví partnerovi. Proč teď nedokážu být jenom šťastná, že jsem sama? Proč to beru jako svou slabost? Dokonce, když se mě někdo výslovně zeptá: „A ty jsi jako sama se čtyřmi dětmi?“, tak to cítím jako urážku. Útok. 

No ano, jsem. A co jako? To se nesmí? Nebo co mám jako teď dělat? Dát si inzerát: „Hledám muže svých snů, který bude milovat nejen mě, ale i všechny mé děti a bude s námi žít šťastně až navěky“? 

Byla jsem vlastně sama i ve vztahu. 

Bohužel musím říct, že i to bylo lepší, než být skutečně úplně sama. Pocit samoty v plné posteli je frustrující. Lehávali jsme vedle sebe zatímco mezi námi byla gigantická propast. Každé ráno jsem ale vstávala s novou nadějí, že třeba dneska, třeba dneska si budeme zase blíž. Dny mi vyplňovaly děti a já se jim ráda věnovala naplno hlavně proto, abych nějak zaplnila tu prázdnotu ve mně. Smutné. Sice tam byla jistota, že manžel každé odpoledne přijde domů, ale když přišel, necítila jsem se míň sama. Spíš jsem měla pořád takové nějaké pnutí z představ o tom, co bych měla dělat já, abych mu vyhověla – jestli uvařit večeři nebo radši uklidit dům nebo ideálně úplně všechno dohromady a ještě u toho vypadat jako Barbie z časopisu. Já měla taky představy, co by měl dělat, aby vyhověl mně – aspoň dnes nechodit do hospody/ na tenis/ fotbal. Vzít mě na rande bez dětí. Plně se soustředit, když s ním sdílím svoje sny a plány. 

No. Vlastně strašně smutný příběh toto. Veselý závěr ale je, že teď se cítím mnohem svobodnější a mnohem víc sama sebou. Víc se znám a už se nemusím skřípat do škatulek, ve kterých mi nebylo příjemně a nemohla jsem v nich být autentická. A to JE rozhodně benefit. 

Jen ty pocity samoty…

Na jedné straně cítím, jak mě to trápení v samotě posiluje a posouvá, jak se víc a víc poznávám. A na druhé straně si uvědomuju, že si stejně až příliš často pomáhám občasnými milostnými románky. Opravdu se snažím je brát okrajově, protože tuším, že nejsem připravená na silnější emoční vztah. Ale samozřejmě, že s každým dalším tak trochu doufám, že už by to mohlo být to ono, co aspoň nějakou chvíli vydrží. Co mě vydrží sytit aspoň tak dlouho, jak já potřebuju. Zároveň ale nejsem asi ještě úplně připravená a zejména – nemám ještě úplnou důvěru, že partnerství vlastně funguje dobře a že by bylo pro mě prospěšné.

Deprese

Za poslední čtyři roky se mi vrátily deprese. Uvědomila jsem si, že jsem jimi trpěla celý život, už od puberty. Během jednoho z mých posledních pobytů na naprostém dně sebe sama jsem si uvědomila zásadní věc. 

Není převratná, ani zas tak moc interesantní, ale pro mě bylazásadní. Když jsem se takhle několikátý den procházela po svém vlastním dně, aniž bych kde kolem sebe viděla paprsek světla, došlo mi, že takhlestrašněsámjsme přece úplně každý úplně pořád. Uvědomila jsem si, jak moc naivní bylo myslet si, že před tímhle uteču k nějakému muži, dětem, do manželství nebo i jenom do postele někoho jiného. Ne. Ne a ne. Nejde to. Nejde před tím utéct. Jsem nesmírně vděčná za všechny své blízké a spřízněné duše, které mě dokážou obejmout, pohladit, říct něco povzbudivého… Za všechny, kteří vím, že o mě v těch stavech mají péči a dávají mi najevo, že jim na mě záleží. 

Stejně si ale všechny ty stavy musímodžít sama. Nikdo jiný to za mě neudělá. Ani ten, kdo vedle mě sedí a drží mě za ruku nebo mi podává kapesníky. 

Uvědomila jsem si, že mi bylo vlastně úplně jedno, jestli vedle mě někdo zrovna je nebo není. Ano, byla jsem určitě ráda, že se mi máma nebo kamarádka stará v tu chvíli o děti, ale jinak mě jejich přítomnost nijak výrazně netěšila. Cítila bych se úplně stejně i kdyby tam nebyly. 

Uvědomuju si, jak trapně banální tohle moje zjištění je. Ale já jsem si fakt donedávna myslela, že když kolem sebe budu mít milované lidi, budu v tom bezpečném místě toho domova a toho rodinného zázemí, tak že se tomuhle opravdu vyhnu. A ono to asi i nějakou dobu docela fungovalo. Jenže. Jestli to fungovalo, tak proč se teď cítím tak, jakože jsem si konečně sundala klapky z očí a konečně vidím realitu takovou, jaká je? Jenom jsem se v tom partnerském vztahu, v rodině a zdánlivém bezpečí schovávala. Když jsem měla úzkost – bůhví z jakých důvodů – bylo jednoduché svoje vnitřní pnutí přemístit na nějaký objekt venku. Například: „Mám úzkost, protože můj manžel jde večer zase ven beze mě.“ 

Trvalo mi strašně dlouho si to uvědomit, já vím. Dvanáct let vztahu s manželem a další roky zkoušení všeho možného. Ale konečně mi to došlo. 

Sebeláska

Najednou už chápu všechna ta klišé, že mám na prvním místě zabezpečit sama sebe, že si mám udělat čas pro sebe. Že si mám sebe vážit, sebe milovat. Se sebou umět pracovat. Jo, protože kdo jiný tam pro mě je? Nemám vedle sebe teď muže, se kterým bych mohla sdílet. A je to tak pro teď v pořádku. Asi už trošku umím zabezpečit po všech stránkách sama sebe. Snažím se pracovat na svém vlastním zdroji nevyčerpatelné lásky, který není vůbec nijak závislý na okolí. Není snadné se k němu přes všechny vrstvy sebe sama dopracovat, je to bolestné a zřejmě to ani není úplně pro každého. Zcela jistě je snadnější schovat se do bezpečí vztahu.

„Jsem s tebou, protože chci a ne proto, že tě potřebuji.“ 

Tak si ale říkám, nejsou ty vztahy jenom taková další životní berlička? Berlička, o kterou je příjemné se opřít, ale je to opravdu i bezpečné? Neujede mi pod rukou, když je zem po dešti mokrá? 

Umím si představit plný, krásný vztah, který na začátku oba dva lidi úžasně sytí. Oba se zamilují, chtějí spolu trávit čas, je jim spolu prostě dobře. Ale. Všichni už víme, že ta počáteční chemie stejně jednou vyprchá. A pak musí přerůst v pevnou lásku, aby mohl vztah dál růst a vůbec fungovat. Zatím je pro mě nepředstavitelné, že by šel takový vztah udržet v mezích jakési dobrovolnosti. Slyšela jsem o téhle teorii ideálního vztahu už z více stran. Jde o to, že by spolu muž a žena měli být proto, že se mají rádi, oba jejich vztah obohacuje, ale neměli by se na sebe příliš spoléhat. Neměla by v tom vztahu být závislost. Já tu teorii miluju, dává mi ohromný smysl, ale pořád nemůžu přijít na to, jak ji uvést do praxe. Pokud jsem zamilovaná, je strašně těžké nezačít se zase spoléhat na„to venku“. Spoléhat se na toho druhého člověka – že mě nezklame, že za mnou dojede proto, že mě chce vidět, že se přece trochu možná i obětuje proto, že mě miluje!No ne? Vždyť já se přece občas taky trošku skřípnu jenom, abych mu vyšla vstříc. No. Tak takhle už ne. 

Ale ať chci nebo nechci, děsí mě, že bych ve vztahu zase rychle získala pocit závislosti na něm. A už se fakt nechci cítit na někom nebo něčem závislá. 

Věř a víra tvá…

…tě uzdraví, odpustí ti, splní přání…

Naprosto souzním s tím, že by člověk měl mít víru. V co, tak tam už se trošku ztrácím. Přijde mi ale důležité věřit v něco, co nás přesahuje. Vůbec věřit, že nás něco přesahuje. Kdybych nevěřila, mohl by se můj život smrsknout a myslím, že by se mohl zdát ještě těžší. 

Mám trochu obavu, že právě víra ve vztah, v partnerství, ke kterému se budu upínat jako k modle, je právě ta berlička. Ale co víc, není to nic, co by přesahovalo moji existenci na téhle planetě. Nezdá se mi to zdravé. Připadá mi to jako kdyby se dvě síly, které jsou na sobě vzájemně závislé přely o to, která víc vydrží, ale zákonitě jedna musí prohrát. Už jenom proto, že dříve či později jeden z páru zemře, to je prostě fakt. A během společného života je může potkat mnoho a mnoho nástrah. Nevěra třeba? Celé to partnerství je pro mě ještě víc vratké, když si uvědomím, že lidský druh není fyziologicky nastavený na strávení života sjedním partnerem

Není to jako když věřím v něco, co mě přesahuje. To, co mě přesahuje, je zákonitě nade mnou. Nějaká vyšší instance. Víra v partnerství mi připadá jako ohromná berlička a mám pocit, že bych měla mít na prvním místě víru v sebe a pak víru v nějakou vyšší instanci. A na tom stavět. S vírou v partnerství strašně riskuju. Může se zvrtnout ve víru v toho druhého a ztrátu sama sebe. Může se zvrtnout právě v tu závislost, která mě tak děsí. 

Proto se mi konečně jeví jako nejlepší nápad první si opravdu zapracovat sama na sobě, sžít se s tím, kdo opravdu jsem, co chci, koho případně chci vedle sebe. Teprve potom si pouštět do života blízkého člověka, který by mohl (ale zákonitě nemusí – ne jenom z té pozice partnerství) být oporou, kdo mě může obohatit, já jeho a s kým by měly jít budovat nějaké hodnoty, zážitky, něco hezkého. 

A pak děj se vůle Boží/ Matky Země/ Vesmírná… 

Připravuju se na určité odevzdání se, na důvěru v lásku a začínám pomalu věřit, že to ještě v nějaké formě ke mně přijde. Přijde mi ale tím pádem fér být připravená i na zklamání. 

A proto je dobré mít dostatečně silný vztah sama se sebou – v prvním případě proto, abych měla sílu zůstat sama sebou v nezávislosti na druhém nebo na vztahu jako takovém a v druhém případě proto, abych mohla v klidu ustát případné zklamání. 

Odžít si to totiž stejně musíme každý úplně sám.
Continue Reading