Edita: „Mami, ty jsi jako stonožka. Máš čtyři děti a zvládáš to.”
Vrhám po ní tázavý, zděšený pohled a nechápu dost dobře, jestli si ze mě dělá srandu nebo se mě snaží povzbudit, abych dolezla domů.
Bydlíme v kopci a tlačím před sebou kočár s tříleťákem, na zádech mám batoh a v noci jsem se zase špatně vyspala, o čemž už dobrou hodinu a půl mluvím. A je to jediné, co říkám, protože na mě opravdu padla taková ta finální únava, kdy už nepomůže ani kafe. TA únava, ve které bych stejně neusnula, protože vím, že mám před sebou ranec neodkladných povinností, který se dá sotva utlačit. A nezbývá mi nic jiného, než všechno udělat. Protože letadlo nepočká. A my už se fakt těšíme domů! Všichni! I já! Jsem připravená zkousnout i ten fuj podzim v Čechách, protože už tady prostě nechci být – chci svou postel, normálně tekoucí sprchu a jsem ochotná se kvůli tomu klidně zachumlat venku do kabátu.
Bylo to tu i fajn, moc. Ale fakt náročné, nekomfortní, hlasité. Chaotické. Znovu hlasité. Uplakané. Několikrát jsem málem brečela i já. Naposledy dnes ráno, když jsem nenávratně zabouchla dveře vedoucí na terasu, na které jsme všichni snídali. Vchodové dveře zůstaly zamčené zevnitř. My všichni venku. Bez klíčů, bez mobilu. Situaci opět vyřešil nejstarší syn – podařilo se mu otevřít zvenku příborovým nožem. Já bych to snad ani víc nekomentovala. Jenom jsem se smála. A taky slzela…
Vážně bylo mnoho nádherných okamžiků. Skoro vždy je ale nepříjemně brzy vystřídaly okamžiky méně nádherné, bolestné nebo přímo zoufalé. Já se nedivím. Čtyři děti a jedna matka.
pobřežní stezka Pakoštane – Drage, úterý
Přesunuli jsme se jižněji od Zadaru, bydlíme v jiném bytě airbnb, je trochu zastaralý, některé věci nefungují. Například sprcha – voda stříká skrz plastová dvířka a po každém mytí celá koupelna plave. Paní domácí je starší Francouzka a byla ochotná nám do zblbnutí vysvětlovat, na které výlety se rozhodně musíme vydat. Když bylo jedno ráno trochu deštivo, ihned mi textovala, co dělat v okolí Pakoštane, když prší. Mezi jejími návrhy byla návštěva muzea uzenin – nejeli jsme tam. Na pěší cestu do vedlejšího městečka jsme se ale vydali. Tušila jsem, že to bude trochu odvaz, podle paní domácí to měly být čtyři kilometry tam a tou stejnou trasou zase zpět, celkem osm. Pro nejmenší děti to bylo hodně, ale motivovala jsem je vidinou zmrzliny v Drage!
Než jsme vůbec opustili výchozí přístav, Vincent si rozrazil koleno takovým způsobem, že by možná zasloužil ránu dvěma stehy zašít. A někde tady vznikl prostor pro hodně hluboké debaty a uvědomění. Prvorozený syn totiž původně z té Vincentovy otevřené rány vinil pětiletou Matyldu. Protože podle něj taky neposlouchala a taky dál běhala. Říkám mu, že Matylda opravdu nemůže za to, že Vincent upadl a že ji to mrzí úplně stejně jako nás všechny a výčitky ničemu nepomůžou. Bylo to celé zvláštní. Docela obestřené panikou. Tekla krev, dvě děti ze čtyř plakaly. Nevím jak, ale podařilo se mi zachovat klid a tahle situace se stala jednou z klíčových celé dovolené. Těch pár minut Vincentovy bolesti zapůsobilo na nás všechny. Najednou jsme se na sebe naladili, skoro bych řekla, že mezi dětmi nastalo až vzájemné pochopení. Ten úraz definoval další vývoj téhle pobřežní cesty do Drage. Někdy se stává, že vidím svoje děti v perfektní symbióze a že mi jeden vedle druhého opravdu připadá naprosto dokonalý. A tohle byly přesně ty nejsilnější okamžiky. Během výletu ještě gradovaly. Místo cesty na pohotovost jsem Vincenta naložila na kočár a vyrazili jsme stezkou podél moře a nad olivovými háji a zanedlouho jsme byli na úzké cestičce vedoucí nad útesy. Pod námi hučelo větrem rozbouřené moře, bylo trochu pod mrakem. Děti házely borovicové šišky, běhaly (i ten s nohou téměř na šití) a sledovaly modrou turistickou značku.
Do Drage přicházíme v dobré náladě, a to navzdory rychle se zhoršujícímu počasí. Pořád si ale nepřipouštíme, že ty plavky v batohu nepoužijeme. Teplota klesá, vítr sílí a mračna se stahují. Útěchou nám je ta zmrzlinárna a před ní samozřejmě hodně vydatný oběd po takové dálce. Je to zvláštní vesnička. Velký přístav, všude výstavba zjevně turistických obydlí a jinak nikde nic. Google mapy značily dvě otevřené restaurace. Chybně. Stahujeme se k pláži v zátoce, kde fouká o trochu méně a za hučení plachetnicových stěžní si někteří ráchají nohy v docela studeném moři. Jiní (já) se snaží sebrat sílu na zpáteční cestu a spravedlivě rozdělit zbytky jídla. Zásoby se velmi ztenčily, vím, že hlady určitě neomdlíme, ale tohle nebyl můj úplně vysněný scénář. Obrovskou útěchou je mi pokračující symbióza dětí – můžu si najednou dovolit trochu vypnout a snažit se zregenerovat, zdá se, že jsem jediná, komu vadí, že se tu nenajíme a že nám dochází už i voda.
Zpáteční cesta ubíhá hodně rychle – jdeme hodně rychle, fouká nám do zad už docela studeně a už nějakou dobu je úplně zatažno a schyluje se k dešti. Děti se motivují navzájem, všechny jsou radostné, až se divím. Když dojdeme na začátek plážové promenády v Pakoštane, hodně se mi uleví. Děti taky zvolní, jsou fascinované velkými vlnami a stojí schválně tak blízko, aby je smáčela voda. Jenže fakt hodně fouká. A v jednu chvíli vítr vezme kšiltovku z Matyldiny hlavy a nemilosrdně ji zavane do moře asi tři metry od břehu. Najednou je po pohodě. Matylda naříká, slibuju jí novou kšiltku. Vtom ale Dominika napadne, že ji ty vlny časem vyplaví na břeh. A tak čekáme. On si zuje boty, aby tam mohl vlézt a několikrát naskakuje do přelévajících se oblázků. Je v nich dost ježků, které vlny vyplavily až na břeh. Pořád fouká, trochu poprchává, je docela zima. Chudák má za chvíli nohy sedřené od kamenů, já už to chci vzdát, trvá to opravdu dlouho. Teď to Ačkoliv se mi samozřejmě stihne v hlavě odehrát scénář, ve kterém mě vlny strhnou a udělám z dětí takhle v Chorvatsku polosirotky. Vím, že za to ta kšiltka nestojí. Přesto ze sebe sundávám kabelku s mobilem a doklady a vrhám se v botech do vln, abych ji ulovila. Povedlo se na první náhmat a všichni jásají! Na oslavu si se mnou loajálně zouvají boty a k první (a jediné) otevřené restauraci docházíme všichni bosí a z toho dobrodružství celí rozverní. Bylo by mi snad i trapně, ačkoliv to je mi skoro vždycky, když jsem s dětmi v restauraci, ale máme takový hlad, že je mi všechno úplně jedno a přestože číšníkovi namítám, že zůstaneme venku na zahrádce, nakonec s vděkem přijímám pozvání dovnitř do tepla – mám pocit, že na nás vidí, jak zoufale potřebujeme „civilizovat“. Všichni jsme moc vděční za jídlo, za pití, za to, že jsme se v pořádku vrátili a v neposlední řadě za tu vylovenou kšiltovku! V nohách máme dvanáct kilometrů a všichni usínáme před devátou večerní…
Když děti odcházely na poslední noc před odletem k tatínkovi, říkala jsem jim: „Užijte si poslední den komfortu u tatínka, od zítra začíná sparta s matkou.” Byla to samozřejmě nadsázka, ale nakonec to celé bylo fakt drsnější, než jsem si představovala.
A když jsme se vrátili domů, tak jsem jim zase říkala, že jim zavčasu seženu dobrého psychoterapeuta. Podle mě ho potřebujeme úplně všichni. Já vděčím své terapeutce za výraz „akce emancipované matky”, protože ač jsem si to nechtěla zpočátku připustit, co jiného by tahle „dovolená” byla?
