Máma Mámě

Dětství jsem podle mě strávila v autě a na zimáku. Možná ještě v baletních a tanečních sálech. Co jsem si ale z něho vždycky pamatovala, je máma. Rozvedla se s tátou, když mi bylo asi sedm. Bydlel u nás její tehdejší přítel, který jí k tomu rozvodu samozřejmě dopomohl. Vzpomínám si, že bývala i šťastná nebo že se někdy smála, určitě ano, ale ze všeho nejvíc si ji vybavuju utahanou, použitou, měla všeho dost, vadilo jí, že křičíme, že si hrajeme, že je všude bordel a že musí uvařit. Všechno ji tak nějak obtěžovalo. Úklid domova byla kapitola sama pro sebe, všechno byl problém a bylo do očí bijící, jak strašně ji fyzicky vyčerpává luxování, mytí oken, jak se u toho potí, nadává, neutáhne vysavač, pamatuji si ji u toho vysloveně vzteklou. Samozřejmě ve chvílích, kdy jsme měli návštěvu nebo se vyskytovali kdekoliv ve společnosti, z mámy se stával úplně jiný člověk. Byla veselá, upravená, rozdávala příjemné pohledy, úsměvy, bavila se. Taková je i dnes, jak ji znám. Podle mě jsme ji obtěžovaly my jako děti. Milovala nás nade všechno, ale chyběl jí čas a energie pro sebe. Lépe řečeno chtěla čas a energii pro sebe a své zájmy, ať už jím byl jiný muž nebo rozkoukaný film, lakování nehtů, šití oblečení na mě nebo moje panenky, nevím, cokoliv a my jsme jí jako děti energii neustále odebíraly.

Když jsem si sama pořídila děti, jedno, druhé, třetí, velmi často jsem mívala takové pocity naplnění a seberealizace, že jsem si v sobě za ty roky prožila stovky okamžiků, kdy jsem jí přesně teď chtěla zavolat a říct jí: mami, já jsem jako máma tak šťastná, je to to nejlepší na světě a strašně mě mrzí, že sis to sama nemohla takhle prožít, protože takhle je to naplňující a správné. Ale nikdy jsem to neudělala. Jistě jsem šla brzy vytírat rozlitý čaj nebo oblékat panenku, vařit oběd nebo něco podobně ne tak naplňujícího. Ale ten pocit správnosti, toho, že je všechno v mém životě na přesném místě, že mě život s dětmi baví, že to dělám dobře nebo aspoň tak nejlépe, jak umím, ten mi přetrvával a málokdy ho přebíjelo nedobré.

Všechno se začalo měnit ve chvíli, kdy jsem začala ztrácet jejich otce, svého partnera. Šlo to hladce, když jsem vedle sebe měla oporu, jak existenciální, tak potom hlavně oporu jeho ramenou, objetí, když jsem cítila, že mě miluje, že jsme spolu rádi a že to všechno společně dokážeme překonat a všechny ty vylité čaje dokážeme bez problémů vytřít. Ten přerod trval spoustu dlouhých měsíců, které šly jak sinusoida neustále z extrému do extrému a v tom hluchém mezičase byly smutky možná ještě větší než v nejnižším bodě té křivky. Bylo to období trápení, bojů, uvědomování si, že může přijít obrovská zásadní změna, že můžu být odteď sama. Sama na děti, sama na všechno. Díky nějaké vyšší síle mám to štěstí, že mě alespoň nenechá v existenciální nejistotě, teď si myslím, že to je nepodstatné, ale zároveň si uvědomuji, že se mi to tak zdá právě proto, že to nemusím řešit. Že mám s dětmi kde bydlet a že mám pořád stejný přístup k financím, že se pro mě z tohoto hlediska moc nezmění. Mnohem víc mě tedy může trápit pocit samoty bez vztahu, bez partnera. Nějak to více vystupuje. Samozřejmě jsem se během těch měsíců smířila s představou já sama, ve vztahu tak akorát sama k sobě, zaměřovala jsem síly vedle lásky k dětem hlavně na lásku k sobě samé, ve volných chvílích si vyhledávám aktivity, ve kterých je mně samotné dobře, kde načerpávám sílu. Vyhledávám si k sobě lidi, se kterými se cítím komfortně a kteří mě umí dobít a vím, že je to vzájemné. Podobně si ale umím načerpat z popovídání s prodavačkou v obchodě, protože se snažím – a většinou i úspěšně – navázat oční kontakt, vědomě a přítomně s ní mluvit a popřát jí nakonec krásný den. I když ji neznám a ona mě. Věřím, že ať se tyhle mezilidské věci dějí kdekoliv a komukoliv, můžou každého ovlivnit. Stejně jako je pro mě v tu chvílí naplňující její upřímný úsměv, můžu já jí změnit její den k lepšímu. V tu danou chvíli.

Když jsem se do tohoto programu vědomě začala přepínat, prakticky hned jsem viděla výsledky. Podle přátel, známých i cizích jsem byla v klidu, pohodě a bylo to na mě znát. To je totiž to nejvíc, když si to člověk umí brát ze sebe. Vím to, ano. Ale vím to nejvíce právě v těch chvílích, kdy sama se sebou jsem, ale když se musím pak vrátit do reality k dětem a znovu a znovu snášet jejich náročnost sama, nemaje absolutně čas a prostor na sebe sama, je to opravdu  p r o b l é m.  Dříve nebo později se ze mě vyrojí ta moje máma, ta udřená, utahaná žena se zamračeným výrazem, které dělá radost akorát společnost a zábava, zatímco běžné činnosti ji nudí, týrají, obtěžují. Není to pravidlo, ne vždy a ne pořád, ale častěji, než bych chtěla, ji v sobě cítím a vidím a slyším, jak mi mluví do dětí. A protože mám srovnání, můžu teď s jistotou tvrdit, že u mě ten přerod nastal právě proto, že jsem ztratila oporu v partnerovi, ztratila jsem oporu v jejich otci, už nemůžu tu sílu rychle načerpat v jeho krátkém objetí v kuchyni nebo v láskyplném pohledu, letmé puse a těšení se na společný čas, až děti půjdou spát. Ne. Nemůžu. Když jdou děti spát, zbydu si sama. Je krásné si chviličku zameditovat, říct si nějaké moudré mantry, pohladit se, pochválit se za relativně zvládnuté emoce a relativně uklizený dům. Umím to, dokážu to. Ale je nesmírně příjemnější tohle čerpat jinde.

A když jsem ten nový externí zdroj našla a oba jsme si sobecky začali užívat vše, co jde z takového vztahu vytěžit, je strašně těžké a nekomfortní chtít to zase jenom sama od sebe. A bohužel se dostávám do smyčky, kdy při společném trávení času s dětmi, převážně přemýšlím nad  n í m  a pochopitelně bych ráda cítila nějakou jistotu toho, že ten přístup ke zdroji budu mít po nějakou dobu v nějaké pravidelnosti, jenže to je právě ten problém takového vztahu – žádná jistota v něm není.

Nejhorší na tom je, že nejenže v sobě cítím tu svou tehdejší mámu, já jí najednou i nekonečně rozumím a chápu ji. Když vzpomínám, jak s námi nějak přežila den a večer nás dala do pyžámek, aby si sama oblékla nejhezčí spodní prádlo, věnovala desítky minut make-upu, vzala si sukni, foukala si vlasy a nakonec se navoněla tak, že bych ten její tehdejší parfém ještě i teď poznala a všechno proto, aby šla z domu. Za ním. Ven, pryč od dětí. Sama. Sama hledat to svoje potěšení.

Mami, promiň. Já už to opravdu chápu, odpouštím ti a pevně doufám, že to dokážu ukočírovat o něco lépe, než ty a že těm dětem nezůstanu v paměti tak, jako jsi mi v ní z té doby zůstala ty. A odpouštím si to raději už dopředu.