Jako mámy se často potřebujeme samy zazdrojovat. Nedávno si ke mně lehla dcera, schoulila se mi ke krku a řekla: „Mami, ty voníš.” Trochu jsem se podivila, čím asi voním, a ona doplnila: „Sama sebou. Jako láska.” Mámy jsou lásky.
Všechny mámy jsou lásky pro své děti. I ty, co objektivně nejsou dobré, i ty, co si o sobě občas myslí, že nejsou dobré. Když do toho stavu sama dojdu, a stává se to často, tahle moje dcerka mi pak opakuje, že jsem nejlepší máma na světě. Nevím, jestli to říká proto, že tomu věří, přeje si to nebo cítí, že to potřebuju slyšet. I když tomu v tu chvíli na svém mentálním dně vůbec nemůžu věřit.
Takové to klišé, jak každý dělá v danou chvíli to vůbec nejlepší, co dokáže, u matek zesiluje na významu. Fakt vůbec žádná máma to nechce schválně podělat. Někdy ale jednáme špatně a už v tu danou chvíli víme, že je to špatně. U mě je to obvykle otázka psychické pohody a míry fyzického vyčerpání. Pokud jsou na tom obě hladiny bídně, pak vím, že potřebuju čas pro sebe, odpočinek. A ne vždy je možné ho chvíli mít. Ale když to jen trochu jde, udělám maximum, abych se sama zazdrojovala.
Protože nejsem jediný za děti zodpovědný člověk na světě. A žena, byť máma, není jenom máma.
Jsem předně zodpovědná sama za sebe a za své pocity jakési základní libosti. Z těch pak dál mohou čerpat i moje děti. Pokud jsem sama na nule nebo pod bodem mrazu, a to se stává, protože osobních radostí je pomálu, tak je to vždy signál k bytí o samotě. I kdybych měla sedět sama v kavárně. Nebo být s někým, s kým prostě chci být a dělat jenom činnosti, které dělat chci.
A myslím si, že je potřeba podporovat ženy–matky v tom, aby byly taky někdy jenom těmi ženami a žily životy, které patří jenom jim, ne jejich dětem. Došlo mi ale, jak těžké to je. A že já sama mám obrovský problém rozpoznávat správné hranice, intenzitu a četnost odpojování rolí matka–žena.
Někdy to prostě není všechno podle představ. Máminým hlavním úkolem je starat se o děti, ale musí se taky starat sama o sebe. Aby měla dětem ze sebe co dát. Aby mohla být přítomná, klidná a nápomocná a aby v ní děti měly silnou a jistou oporu. Není to jednoduché, ne vždy je její odcházení snadné pro děti, ale v zásadě to děláme pořád i pro ně.
Mám pocit vysokých nároků společnosti na mámy.
Hodnotím se sama i skrze to, jak na mě nahlíží společnost. A podle ní a nějakých nepsaných pravidel není například vnímáno dobře, když máma děti na pár týdnů opustí a jede sama na dovolenou. Není dobře, když nechá miminko s babičkou a jede stavět školu pro jiné děti do rozvojové země nebo nějak jinak pracovat do zahraničí, daleko od dítěte. Není vnímáno dobře, když žena nemá na úplně prvním místě děti a rodinu, ale třeba svůj život, svoji do té doby těžce vydřenou kariéru, svoje zájmy. Co na tom, že třeba tou svou kariérou rodinu živí nebo že ji její zájmy sytí a naplňují. Vidíme hlavně to, že se tím pádem nemůže přece tolik věnovat dětem. Ne tolik, jak by měla…
Není dobře, když si máma s dítětem dostatečně nehraje. A není samozřejmě ani dobře, když se třeba žena po porodu regulérně zblázní nebo má jinak pokroucené emoce, nedokáže dítě přijmout nebo ho kojit, a vůbec, mít ráda…, i takové věci se dějí a ženy si je opravdu nepřivozují záměrně.
Mámy jsou lásky, ale tři čtyři roky nedělají nic jiného, než piplají dítě.
Já to plně schvaluju. Děsí mě moderní západní praktiky odchodu matek zpět do zaměstnání půl roku po porodu a odchodu miminek na celé dny do ústavů. Na druhou stranu tohle je zase norma ve většině vyspělých zemí západu. Nesouhlasím s ní a naopak si velmi vážím našeho českého systému. Jsem ráda, že systém českým ženám umožňuje zůstat s dětmi tak dlouho, jak děti potřebují. Ale mám pocit, že tlak na výkon role matky se tím ještě umocňuje.
Musíme být perfektní, stále přítomné, stále k dispozici, skoro ani nemáme nárok na to být nemocné fyzicky nebo psychicky. Nemáme nárok ani na úzkosti, špatné nálady nebo nedejbože deprese. Zvykli jsme si tady v Čechách stavět naše představy o mámách na piedestal. Možná právě proto se společnost na mámy dívá strašně přísně. A co je horší, samy mámy mají tendenci se strašně přísně hodnotit. A to samy sebe i jedna druhou navzájem. Nechápu, proč na sebe tolik v té mateřské roli tlačíme.
Stále narážím na premisu, že mámy jsou tu zkrátka od toho, aby byly s dětmi pořád. Aby jim věnovaly svůj čas i energii, i když jsou samy nemocné nebo se necítí dobře. A ono to mnohdy fakt ani jinak nejde. Tátové pracují, babičky daleko a není možné, aby se dětem věnoval kdokoliv jiný než máma.
Chci jemně upozornit na to, jak těžké to ty mámy v domácnosti mají.
Nekomentuji automatické pračky, sušičky, jednorázové pleny, mikrovlnky a jiné výdobytky dnešní doby. Když říkám těžké, myslím hlavně sociální izolaci (s tou se většina mužů podle mě nepotýká). A k izolaci přidružený tlak na to, že všechno by mělo být perfektní. Dítě čisté, spokojené, zdravé, nakrmené a klidné stejně jako matka sama. Mámy jsou lásky, i když jsou děti někdy na zabití.
Možná tohle dřív bylo jednodušší, když rodiny žily v širším společenství. Málo mých přítelkyň má pravidelné babičkovské hlídání. Nebo pravidelné výpomoci s domácností, kdy babičky uvaří, poklidí nebo třeba pomohou s hromadami prádla. Při těchto příležitostech se musí lidé samozřejmě potkat, pobýt spolu, což je přesně to, co pomáhá všemu. Kontakt s jinými dospělými, sdílení.
Rozhodně si nemyslím, že by se měla žena v mateřské roli nechat vykořistit a ztratit samu sebe.
Třeba jenom proto, že si na to takhle zvykl její manžel. Že si zvykl, že po mnoho let žena dojde leda do obchodu a do dětské herny a jiný svůj život nemá. To je přesně to těžké. Že se to tak nějak všeobecně očekává.
A to nechci moc mluvit o tom, jak špatně se některé ženy v mateřské roli cítí a jak těžké pro ně je vracet se zpátky mezi jiné dospělé, byť po tom bytostně touží. Mnoho žen se na mateřské cítí neužitečně, vyprahle, zakrněle ve všech svých dovednostech, protože to je prostě přirozený důsledek spousty let mezi dětmi. Život se smrskne na koupelnu, kuchyň, dětské hřiště a dětské nemoci. Šťastnější z nás si drží aspoň literaturu, kontakt s jinými dospělými anebo svou práci, což osobně považuju za jejich největší úspěch. Mámy jsou lásky pro své děti, i ty, které se s mateřskou rolí perou.
Proč nad tímhle vůbec přemýšlím? Poslední dobou mluvím s ženami o mateřství hodně. Mimo jiné některé z nich zpovídám do knihy, která se krom mateřstvím zabývá taky různými ženskými rolemi. Mnohamámy vyjdou brzy a už teď je jasné jedno poselství.
Ať my mámy uděláme téměř cokoliv, je velká šance, že to dobře dopadne.
Protože láska k dětem. Protože láska dětí k nám. To máme společné. A dá se na ní později stavět i léčení dětství. Protože i když si myslíme, že my mámy děláme všechno správně, úplně všichni si stejně neseme svá traumata právě z dětství. Ale užívat si ho s dětmi, piplat je, než vyrostou, dát jim vše, co potřebují, aby byly spokojené, je boží. Je to ta nejlepší věc na světě. Na druhé straně ale může být máma (a možná by i měla) někdy jenom sama a může dělat něco, co s dětmi a rodinou vůbec nesouvisí. Jenom tak, sama pro sebe a bez výčitek. Nechat situaci prostě plynout a vědět, že to pravděpodobně dobře dopadne.
Co se týká mě, od teď opravdu dělám maximum proto, abych si udržela své volné chvíle samoty, kdy jsem jenom sama sebou a snažím se v těch chvílích na děti nemyslet. Uvědomuju si totiž, že tyhle časy o samotě jsou nosnou konstrukcí mého klidu a radosti, kterou pak můžu vracet zpět do dětí. A ony mohou být v těch dobách klidně s tatínky a nejen s nimi, mohou být s kýmkoliv, kdo je má rád a chce jim dát kousek sebe.
Pokud není v pohodě máma, dojíždí na to stejně celý rodinný systém a děti především. A i když si někdy myslím, že jsem strašná matka, protože mám vysoké nároky na svoji samotu a aktivity bez dětí, moje děti plně důvěřují tomu, že jsem nejlepší na světě.
Jako úplně každá máma pro svoje děti.
