Vždycky jsem šla trochu jinou cestou, než moje máma a babička, které se mi dřív snažily mluvit do výchovy, jak se to dřív dělalo, „děti to úplně v pohodě přežily“ a já vím, že takhle vychovává spoustu maminek i dnes. Dost jiných matek z mého okolí teď převyšuji (krom toho, že jsem začala už v jedna dvaceti) i počtem dětí, do třicítky jsem stihla tři a čtvrté je na cestě, zní to skoro jako že jsem soutěživá, ale opak je pravdou, v mládí jsem si neplánovala žádné děti, radši.
Dost žen si mě donedávna asi mateřsky považovalo za to, že jsem klidná…podle nich jsem byla klidná a rády ode mě čerpaly rady a psychickou podporu. Ano, s relativním klidem přijímám všechny pohromy, které děti během dne natropí, nehroutím se ze špinavých bot, roztrhaného oblečení, vylitého mléka či pokreslené zdi nebo stolu. Ale poslední dobou se něco změnilo. Nejsem klidná, nejsem trpělivá, podléhám svým náladám, nemám čas ani energii na jejich blbnutí, zlobení a drzosti. Tohle jsem prožívala do jisté míry každé těhotenství, je to pro mě čas, kdy jsem sama pro sebe naprosto nepředvídatelnou, řekla bych, že se nepoznávám, ale to by nebyla pravda, mně je to totiž v tuhle dobu i celkem jedno, jaká zrovna jsem, protože se prostě sama cítím blbě a potřebuju klid a odpočívat a děti mě samozřejmě nenechají. A je to všechno o to intenzivnější, že jsme spolu nonstop pořád všichni a ještě povětšinou v domácím prostředí. Nemůžu si ulevit tím, že děti stráví půl dne aktivně ve školce nebo škole a někdo za mě odvede tu práci, že je zabaví a nakrmí. Uvědomuju si, jak tragicky to zní a jak by mě svádělo pisatelku okamžitě odsoudit, protože já jsem si přece udělala děti, abych se jim věnovala a dobře je vychovala. Ale ono je to opravdu už strašně dlouhé a ano, je to opravdu i dost náročné. Od rána do večera je potřeba je sytit jídlem, takže moje hlavní činnosti se chtě nechtě odehrávají v kuchyni. Přípravou a vařením počínaje a mytím a neustálým úklidem podlahy konče. Ano, pomáhá mi hodně manžel, nejsem na to sama. Pak se taky snaží pomáhat skoro desetiletý syn, jehož oblíbené jídlo v jakoukoliv denní dobu (klidně dvacet minut před obědem) je opečený toust s domácí jahodovou marmeládou, připraví si ho a myslí si, že po sobě i uklidil, ale drobky jsou všude a červené upatlané skvrny taky. Tohle známe všechny. A domácí výuka je pro mě v tomhle období vlastně ještě docela úlevná varianta, kdy je můj čtvrťák zalezlý ve svém pokojíčku a holčičky si obvykle tak nějak hrají, mám čas aspoň uvařit. Málokdy se teď dostanu ke svým seberealizačním aktivitám jako je psaní nebo šití. Když se totiž před obědem vykulí syn z pokoje a dojde na kontrolu jeho úkolů, většinou má splněnou tak třetinu s tím, že zbytek nepochytil nebo dělat údajně „nemusí“, tudíž často odpolední náplň sestává z nahánění syna ke školním povinnostem. Nejmladší alespoň ještě po obědě spí a prostřední většinou upíchnu u pohádky, protože ve svém stavu už touhle dobou odpadám a potřebuji alespoň pár desítek minut spánku nebo relaxu k regeneraci a někdy doslova k přežití do večera. Kolem třetí odpoledne se probíráme z poledního klidu a buď se jdeme hromadně venčit, což je nejlepší varianta, čerstvý vzduch a pohyb nás vždy všechny trochu osvěží anebo v módu podobném tomu dopolednímu přežíváme do večera.
Jasně, takhle to máme nějak tak každá teď, že? Ale já poslední dobou hrozně křičím, už mi to připomínají i děti, proč prý na ně nemluvím normálně a to je fakt zrcadlo, co žádná máma nechce vidět. Snažím se pak usilovně vrátit v mysli do svého nastavení, kdy se dětem věnuji, vše jim dokola trpělivě vysvětluji a vše řeším tím klišé výrazem – láskou. Kdy se v těch chvílích, kdy na ně řvu nebo bych je chtěla plácnout (suďte si mě jak chcete, kdo je v tomhle směru dokonalý, smekám) má vyplavit přesně ten pocit naprosté lásky z toho, jak jsou i v té chvilkové „neposlušnosti“ dokonalé a moc dobře vím, že kdybych svou sílu dokázala takhle přetransformovat, tak situace a konflikty s dětmi dopadají úplně jinak. Ony totiž na křik nereagují zrovna tak, jak bych si představovala, ale já si samozřejmě nemůžu pomoct, řeknu to (pojď sem/tam, obléct, ke stolu, seber, co ti upadlo atd., atd.) několikrát normálně a v klidu a když to říkám po desáté (a ten interval se samozřejmě zkracuje, čím jsem unavenější, tím rychleji startuji), tak už prostě bouchnu a řvu.
Hrozné je, že když se potkáme venku s kamarádkou (v bezpečné vzdálenosti samozřejmě), shodujeme se v tom, že už prostě „nemáme nervy“, křičíme od rána do večera a vlastně se utvrdíme v tom, že to bude asi úplně normální dopad celkové situace. Ale fakt není. Ty děti za to fakt nemůžou, moc dobře to vím, jarní karanténu jsem si plnými doušky užívala, že je mám všechny doma, že můžeme být spolu, s láskou jsem jim vařila oblíbená jídla i ráda testovala nová, abych taky zjistila, co mi v té škole a školce jedí, ale teď už na to prostě nemám. Tedy, tím se sama před sebou omlouvám, ano, mám pár týdnů do porodu, není mi úplně komfortně, ale nic z toho mě neopravňuje na ně křičet nebo vyvíjet tlaky, které vychází jen z mého nepohodlí a řekněme celkové situace společnosti, jaká teď panuje. A proto sama sebe vyzývám k návratu k mým myšlenkovým vzorcům, které jsem si kdysi sama stanovila, ale teď jsou upozaděny každodenností a jakýmsi zvláštním bezčasím, které ale prožíváme všichni. Když mají negativní emoce a chování moje děti, já zůstanu stát pevně při zemi a klidně je budu utěšovat a promlouvat s nimi, dokud to budou potřebovat, aby samy pochopily svou náladu namísto abych jim dokola ukazovala, jak těžko zvládám svoje emoce a startovala na ně při každém jejich „škobrtnutí“ se svými negacemi. Stojí přede mnou těžká výzva, protože mi bývá opravdu ouvej už i fyzicky, ale cítím, že se situace u mě přehoupla přes jakousi pomyslnou hranici a že už to takhle dál nejde.
Tak si držím palce.
