Krize mužství?

V poslední době jsem tenhle pojem zaregistrovala na více frontách. V časáku Luxoru Page, věnuje se mu Reflex a v neposlední řadě Marek Herman. Rezonuje mi to dvakrát, protože momentálně prožívám hlubokou krizi manželství. Pořád jsem to dávala za vinu krizi středního věku a třem dětem (proboha ne doslova!) a nejednou jsem si všimla, že místy neřešíme TY – JÁ, ale řešíme, jak to mají u sousedů, jak jsme to měli doma, když jsme byly děti a CO je správně.

Do dveří vchází tatínek, maminka ho jde přivítat, sundá mu kabát a doprovodí ho do kuchyně, kde ho na stole čeká teplá večeře. Nalije mu do skleničky pivo, zeptá se, jak se celý den měl, tatínek zahučí „Aale“ a maminka se zeptá „Tatínku a co máš v plánu večer, jdeš na karty?“, tatínek přitaká. Potom se zvedne od večeře, pomazlí děti, které stojí doposud někde v lati a maminka ho doprovodí ke dveřím, pomůže mu do kabátu a milými slovy vyprovodí na večerní karetní zábavu. Je mu vděčná, že chodí do práce, vydělává na živobytí.

Mému muži tahle představa svědčí a něco z ní teď hledá a chce zpátky.

Doma svádíme celá léta malé boje, které mají různé vítěze s různými šrámy na duších. Bojujeme spolu o to, kdo je lepší. Kdo zvládne lépe péči o děti, domácnost, kdo lépe uvaří či nakoupí. Já – žena dělám spoustu mužských činností. Umím složit kočárek do auta (no, to se nezdá, ale jedna starší paní mě nedávno oslovila, když mě při té činnosti sledovala a nabízela pomoc a žasla, co všechno dneska ženy dělají, že když měla ona dítě, vůbec netušila, jak se takový kočárek dá složit), uzvednu ho, i když mě to stojí značné úsilí, zvládnu to. Zvládnu udělat obří nákup a ty tašky unesu a ještě si k nim přidám na břicho do nosítka dítě. Umím sestavit kus nábytku. Když na to přijde, jsem schopná něco těžkého vyrvat na půdu domu po těch titěrných schodech, kolikrát se sama divím co všechno dokážu. Otevírám si sama víno (asi teď pochopíte, proč). Mezitím neustále organizuju a buzeruju všechny členy domácnosti, kážu co, kdy, jak a proč. Často se zeptám na jeho názor, ale v zásadě chci, aby bylo po mém. On – muž dělá nespočet ženských prací, začínají v kuchyni, pak uklízí hračky, s dětmi si stále hraje, nakoupí potraviny, někdy uvaří, vyluxuje a když ho požádám, klidně i kartáčkem vydrhne sprcháč. A když od nás odchází, chce, aby ze mě cítil, že si ten čas pro sebe zaslouží. Já ale nevidím, kde je práce na nás dvou. Přitom všem ještě chci, abychom se vzájemně sytili. Duševně, duchovně, fyzicky. On si náš společný čas odžije domácími pracemi, které by vlastně ani dělat neměl a já chci potom ještě víc. Chci především cítit, že si váží, že jsem doma s dětmi, že mi pomůže rád s domácností, když ho o to požádám a když pomoc s domácností potřebuji „na úkor“ mé seberealizace jinde než v koši s prádlem. Že uzná, že péče o domácnost a děti je práce a ještě navíc často velmi stresová a není z ní úniku. Chci cítit lásku a vděk.

A někdy chci ještě i v tom domově práci navíc– jako třeba něco změnit, přimontovat, rozebrat, opravit podlahu, zapojit myčku. A to se shledává asi tak se stejnou ochotou, s jakou já reaguji na žádost o přišití utržených knoflíků jeho bundy.

Dnes jsme jako ženy tak emancipované, že ty muže skoro už nepotřebujeme. Jo, akorát na ten sex a milé jednání. V tomhle modelu se ale nedočkáme ani jednoho, natož ještě i druhého.

Z bitev se v našem domě stala postupem času válka mezi všemi muži a všemi ženami. Každý tábor za něco bojuje a kope kolem sebe. Ženy se snaží získat nad muži absolutní moc a řídit jejich životy. Jsme k tomu od přírody naprogramované lépe, umíme zorganizovat vše kolem dětí a chodu domácnosti. Teď už umíme i vydělat peníze. Někdy nám už chybí jen ty koule, opravdu.  Muži kopou za to, aby z nich nebyli podpantofláci a aby je kvůli tomu nepomlouvali jiní muži u piva. Bojují za to, aby byli pořád správní a uměli si před ženskou dupnout a prosadit se. Žádná ženská s nimi přece nemůže vorat!