Tři roky nefunkčních vztahů a osobních průšvihů, dva roky společenské covidové krize a celkem jedenáct let mateřství mě dohnalo k vyhoření. V mateřství. V životě. Na hranu.
Na hranu, kde jsem začala uvažovat ne ještě o tom, jaké by bylo tady nebýt vůbec, ale jaké by bylo tady nebýt. Tady v tom domě s touhle rodinou, se všemi těmi na mě závislými dětmi. Krutá hrana. Balancovala jsem týdny a měsíce, až jsem měla jednoho opět uplakaného dopoledne v naší kuchyni pocit, že se prostě zblázním. Nebo odejdu vchodovými dveřmi a možná se sem už nikdy nevrátím. Nebo odejdu a pak se zblázním.
Z toho, že jsem zklamala. Sebe, děti, muže a všechny, kdo mi kdy říkali, jak obdivují, co všechno s noblesou zvládám.
Stála jsem v naší kuchyni s vědomím, že musím zamést drobky, setřít stoly a uvařit něco k obědu a nedokázala jsem tu tíhu těchhle drobností unést. Fyzicky mě rozbolelo tělo a rozplakala jsem se ještě intenzivněji. Tak jsem nás oblékla a vyšla na několika kilometromovou procházku, kde jsem zvažovala svoje skutečné možnosti.
Teď jsem zpátky, ale vím, jak křehké to je.
Sedím za naším jídelním stolem, který je kompletně omatlaný zbytky večeře. Třinácti měsíční syn jí rád sám a ještě radši přímo rukama. Ale mně to teď nevadí, vím, že to uklidím později anebo taky ne. Nebo to uklidí někdo jiný, třeba muž. A já budu dělat to, co potřebuju, abych přežila. Na chvíle, kdy jsem stála v té kuchyni a plakala nad drobečky na podlaze a nad tím, že musím uvařit, už teď jen s úsměvem vzpomínám.
I když fakt, že musím a nechci mě opravdu fyzicky bolel. Tenkrát jsem se sebrala a šla okruh kolem naší obce. Tenkrát mě poprvé napadlo, co by se stalo, kdybych odešla hlavními dveřmi a nikdo z naší rodiny by nevěděl, kam jsem šla. A možná už bych se nevrátila. K těm drobkům na podlaze, umatlanému stolu a dětem. Těm hlavně. Nebyla to hrana nebytí, byla to moje hrana nebytí v téhle rodině, kterou jsem si sama vybudovala a kterou miluju. Došly mi baterky a já v tu chvíli nesnášela ten dům, všechno to prádlo a z křiku dětí mi tikalo oko.
Sociální izolace, finanční závislost, měsíce a v součtu roky špatného spánku
Vyčerpávající fyzická aktivity obnášející dlouhé kojení…, život v neutichajícím hluku a nepořádku, který je stále potřeba uklízet. Monotónní činnosti, které pro mě osobně postrádají smysl. Začalo mi být jedno, jestli budeme mít na sebe čisté prádlo (překvapivě nikdo z nás stále ještě nechodil nahý). Nezajímalo mě, co budeme jíst. Soustředila jsem veškeré síly jen a pouze na to, abych ty dny nějak přežila. Hysterie a zoufalství mě přepadaly s každým jedním „mami“ a nebyla jsem schopná se soustředit, ani když se dětem něco podařilo nebo se mi snažily pomoct. Brečela jsem denně. A chodila brzy spát. Myšlenka, že bych z toho kreččího kolotoče vystoupila, se mě držela dál. Nedokázala jsem se vcítit do dětí, co by si asi tak pomyslely, kdybych je opustila.
I když, možná dokázala. I právě proto jsem tak často brečela. To bych jim přece nemohla udělat, abych odešla.
Zároveň jsem věděla, že tohle už nemůžu dělat sobě. Stereotypní režim, děti často nemocné doma, stále něčí křik nebo pláč, bordel, jedna nepříjemná činnost navazovala na druhou. Nebyla jsem schopná v tom najít sebe a nějakou svou potěchu. Jen mě to s sebou všechno vleklo a já nemohla vystoupit.
Jsem postradatelná
Fakt, że jsem postradatelná jsem si ověřila, když u nás byla na návštěvě moje rodina a já viděla, jak si děti rozumí i s jinými lidmi a dodávalo mi to pocit klidu a blaha, že kdybych tam náhodou nebyla, děti mají i jiné lidi, kteří je milují. Což samozřejmě vím, ale nikdy předtím jsem takhle neuvažovala. Zbývalo vyřešit otázku vlastního pocitu zodpovědnosti za nálož, kterou jsem si na ty záda sama naložila. S vlastní hlavou se nakonec bojuje nejhůř. A taky s vlastními očekáváními, které na sebe klademe. Jak bych mohla dva týdny nechat děti samotné beze mě? Ty tři větší ještě budiž, ale roční? Nemůžu. I když cítím, že by to beze mě zvládl, nemůžu, protože „to se přece nedělá“.
Moje o deset mladší já by mě z fleku a bez soucitu odsoudilo už jenom za tu představu! Je kruté se vyprostit z vlastních představ o sobě samé. Přiznat si, že jsem něco nezvládla. Přestože nezvládnuté drobnosti si přiznávám každý den. Tohle bylo větší.
Zvažovala jsem, kolik lidí to vůbec nepochopí úplně stejně, jako bych to před deseti lety nechápala já sama.
Nakonec převládl pocit, že prostě musím. Musím odtud odjet. Nakonec to vymyslel muž, ať si vezmu dva týdny volno, takže tři děti byly tímto zajištěny. Zbývalo vyřešit nejmladší a přesto, že to chvíli vypadalo na můj debakl a možná mě ty situace chtěly přimět, abych zůstala, postavila jsem se ještě víc na zadní a prostě přijala fakt, že to nějak dopadne a že se o ty děti někdo nějak postará. Rodina samozřejmě. Nedávám je do Klokánku! Všechno se nějak vyřešilo, děti jsou zajištěné a určitě se beze mě nebudou mít špatně.
Poslední dva týdny jsem už měla jistotu, že prostě odjedu.
Na dva týdny. Měla jsem koupenou letenku a zajištěné ubytování a byla jsem najednou docela příjemně mentálně zpět – v přítomnosti a u dětí. Dokázala jsem být klidná, trpělivá i veselá a dokázala jsem se na děti zase příjemně napojit. Únava ale přetrvávala, chodila jsem spát brzy a přes den jsem často prostě už nemohla.
Jala jsem se svým dvěma holčičkám týden před odletem vysvětlit důvody mé dovolené. Starší souhlasně pokyvuje, když říkám, že na ně poslední dobou opravdu zbytečně křičím a mladší nasazuje psí oči, ač nemá ani tušení, jak dlouhých je čtrnáct dní. Je mi z toho smutno, ale zároveň úlevně. Sbírajíc drobečky milimetrových velikostí z podlahy obýváku, dojde mi – až ve chvíli, kdy sama přestanu mluvit a nejsem už v obýváku, ale dolezla jsem po čtyřech až do kuchyně – absurdita situace. Proč jsem si na to nevzala vysavač?, říkám si. Holky se už dávno místo na mou řeč, soustředily na pohádku a já jenom prosím sebe sama: „Jeď, opravdu jeď!“
Tak jsem vyrazila.
Vystupuju ze svých komfortních zón a nějak tak přijímám všechno, co mě potká. Beru to jako součást cesty, na konci které budu snad mít větší jistotu v sebe. Jistotu postavenou na zážitcích, kterými dokážu proplout úplně sama. Se sebou.
Taky tu intenzivně pracuju na přepisech rozhovorů do knihy Mnohamámy aneb rodičovství beze slupky. Probíráme tu téma psychohygieny matek znovu a znovu. Kéž by čtení pomohlo takovému vyhoření v mateřství zabránit.
1 komentář
Dobrý den, znám:) Nejvíc mě v nejhorším uklidnilo, že nejsem jediná. Snad Vám to taky pomůže. Je nás víc. Neudělaly jsme si to samy naschvál, nebo svojí „neschopností“. Je za tím fůra dlouhodobého stresu (covid samozřejmě jako akcelerátor). Hlavně se snažit o ten „výdech“ pravidelně a častěji, byť na chvilku. (Teď jsem chytrá, když je mi líp, ale když jsem poprosila okolí o pomoc, nechytl se nikdo… – takže jak to půjde:) A pozor – jak se člověku jednou vyhoření přihodí, už tam někde vzadu bude strašit navždycky. Je to prostě poučení do života. Držte se a ať je líp a líp.
PS: brečení, řvaní na děti, nesoustředění… všecko tam bylo a jedno plus: začala jsem ve svých 36 letech koktat. Neuvěřitelný. Kdyby to nebyl takovej problém pro nutnou komunikaci (rychle zařvat na děti, aby daly pozor na auto, nebo telefonáty se zákazníky) tak by to bylo vtipný. Nejste v tom sama, držím palce!