Už je to rok, co jsem prožila další bolestný rozchod. Netrval naštěstí tři roky jako rozvod, ale na to, jak zvládnout samotu po rozvodu, rozchodu a jak bezpečně projít všemi emocemi, jsem se musela po letech znovu rozpomenout.  

Vždycky jsme sami

Jakkoliv smutné se mi to zdá, je to pro mě nejhlubší pravda. Vždycky jsme sami. Není možné, aby si za nás naši subjektivní zkušenost někdo odžil. Jsem vděčná za všechny, které mám kolem sebe a ne, nejsem sama, ale můžu se tak klidně cítit. Když jsem vedle sebe měla člověka, který mi byl nějaký čas tím nejbližším a měli jsme silné pouto a mohla jsem se o něho opřít, je prostě bolestné vracet se zpátky do samoty. Někdy jsem si chtěla prožít všechny ty divoké emoce a bolesti úplně sama a někdy jsem chtěla všechno sdílet s někým velmi blízkým. Až v posledních letech jsem objevila sílu skutečného silného ženského přátelství a teď bych takové pouto přála všem. I díky těmto zkušenostem vím, že někdy jen jedna druhou sledujeme, pozorujeme, jak se trápí, ale nemůžeme dělat vůbec nic. Každý si musíme svými emocemi projít úplně sám. Je to proces. 

Nástroje, jak zvládnout samotu po rozvodu či rozchodu

Kdybych si mohla dát sama nějaký instantní návod na zvládnutí samoty po rozvodu nebo rozchodu, bylo by to sdílení a bezpodmínečné přijetí vlastních emocí. Trošku mě děsí dnes všeobecně rozšířený názor, že bychom se všichni měli cítit pořád skvěle. Nebo alespoň dobře. Na otázku „Jak se máš?” zkrátka nejlépe pasuje odpověď „Dobře, děkuju”. Méně oblíbené je ale přiznat, že zrovna prožívám bídu, že je mi zle nebo že nad svým prožíváním teď nemám vůbec kontrolu, protože například rozchod… 

Sdílení

Mít ke sdílení svého života někoho, o koho se můžu opřít, je pro mě základní potřeba. Sdílení je léčivé a pro mě je to posledních pět let velmi hodnotný nástroj sebepoznání a seberozvoje. Každý z nás má někoho takového ve své životní bublině. Můžou to být: 

• rodiče, 
• sourozenci, 
• příbuzní nebo 
• přátelé anebo taky 
• terapeut, psychoterapeut. 
  

Terapie 

Terapie osobně považuji za nesmírně důležitou součást procesu a vnímám je jako velkou podporu při rozchodu. Neumím si ale sama představit, že by byla terapeutka mým jediným blízkým člověkem. Podporu jsem potřebovala pořád a spoléhat na jednu hodinu týdně by pro mě nebylo úplně optimální. Navíc není terapie jako psychoterapie. Psychoterapie je odborná pomoc a měl by ji vést zkušený psycholog či psychoterapeut. Nicméně existuje celá řada jiných různých terapií, které mohou být neméně nápomocné. Sama jsem jich už vyzkoušela celou řadu. Od kineziologie, energetického healingu, holotropního dýchání, Mko tripu až k návštěvě čarodějky. Řadím sem pro sebe i meditace, které mi hodně pomáhají se zklidnit, ztišit a dívat se do sebe. Psychoterapie je pro mě ale kotva, která mi vždycky pomůže se při návratu ze všech těch výletů usadit zase sama v sobě a je pro mě místem, kde můžu své nové poznatky bezpečně integrovat. 

V rámci učení se transformační terapii a po několika měsíční aplikaci především sama na sobě se ve mně usadily tyhle klíčové body: 

• Přijímám – cokoliv, co ke mně z nějakého důvodu přišlo, cokoliv musím řešit, čemu čelit, přijímám, že je to tak. 
• Pouštím – všechno, co už mi neslouží, co mě není hodno, vše, co nemůžu nijak ovlivnit. 
• Zasloužím si – cokoliv si přeju. 
• Dovoluji si – nechat k sobě přijít cokoliv si přeju. 

Emoce

Bez tmy není světla. Je v pohodě nebýt v pohodě. Sama jsem pořád překvapená, když se cítím blbě, že jsem schopná se za to ještě sama trýznit. Přitom emoční škála je obrovská, někdy jsem holt v temných pocitech a jindy zas v těch duhově zářivých. Nejde mi být šťastná, aniž bych byla někdy smutná. Všechno se neustále snaží o balanc. Kdybych občas neryla držkou v zemi, těžko bych pak poznala, že teď, právě teď, jsem bezpodmínečně a neskonale šťastná… Jak procházím těmi temnými emocemi? Krok za krokem.

• Ventilovat všechno jakkoliv ven. Nedržet to uvnitř sebe. Často jsem sedávala na zemi, protože jsem potřebovala uzemnění. Často jsem plakala.  
• Nebránit se emocím, které potřebovaly skrze mě projít. Někdy se to prostě unést nedalo.
• Nebojovat se sebou. Přijmout všechno, co mnou prochází, nic od sebe neodstrkovat.

Prošla jsem vztekem, lítostí, smutkem, byla jsem osamělá a pak měla zase naději, že se všechno ještě v dobré obrátí, jindy jsem se už skoro začala těšit na něco nového, později byla zase zoufalá, že se nekoná nic, co by mě jakkoliv přiblížilo zpátky tomu ideálu bezpečí vztahu.

Měla jsem i strach

Pořád mám strach. Že to byl poslední chlap v mém životě a už s žádným jiným nic budovat nebudu. Strach, že žádného jiného muže už nikdy ani nebudu chtít nebo strach, že k sobě přitáhnu další takový typ chlapa a ten vzorec se mi bude znovu opakovat. Strach, že už si nikdy nedovolím se otevřít… 

Strašně jsem se bála, že se takhle všelijak budu cítit už pořád, ale najednou jsem stála z toho procesu pryč. A celý ho nechala za sebou. Všechno to nahoru a dolů, koupačka v zoufalství, sebelítosti, naději, radosti, že se to ještě k dobrému obrátí, strachu, že když to nevyšlo teď, už budu navždycky sama…, prostě to jednou skončí. Já jsem se dokoupala a na čas se zabydlela v pocitu vděčnosti za to všechno, co jsem se vedle něj naučila a za to, že jsem si vůbec dovolila se zamilovat a všechno to hezké prožít.

Co bych si poradila? 

Kdybych to měla všechno shrnout do pár bodů, abych tím prošla rychleji, bylo by to:

• Být k sobě co nejdřív absolutně upřímná. 
• Sednout si v klidu se vším, co cítím a neodhánět to. Krok za krokem to nechat sebou proplout, i když to třeba zrovna strašně bolí. 
• Investovat do sebe, opečovat se, něco nového se naučit, dát si lásku.
• Na nic nečekat a žít, co nejdřív to půjde. I za cenu, že jednoho dne je třeba se z té postele zvednout a silou vůle se přesvědčit k nějaké činnosti…

Na druhou stranu. Nic se nedá v prožívání uspíšit, všechno má svůj čas a svůj význam. Mně hojení po rozchodu trvá dlouho, jenže každičký akt toho procesu má svůj důležitý význam. Rychleji to prostě neumím. Každá krize je příležitost ke změně. I když to nebylo moje dobrovolné rozhodnutí, ale spíš se to všechno prostě stalo, nakonec jsem z rozchodu zase vytěžila hodnotné zkušenosti. 

Znovu jsem se musela chtě nechtě vrátit do základního nastavení Jsem sama, jsem se sebou spokojená, mám se ráda, znám svou hodnotu, vážím si sebe a mám respekt a úctu ke svým potřebám. Musela jsem se vrátit k sobě domů, přestože jsem doma našla pro jednou zase v partnerství.