Ecstatic dance.
A to jsou tam všichni střízliví?
Není to nějaká sekta?
Fakt nic nefetujou?
Tančíte bosi?Je to vůbec normální?
Baví mě, jak ecstatic dance vzbuzuje otázky, obavy, probouzí v lidech hluboce zakořeněné předsudky.
Že bavit se můžou jen když jsou opilí.
Pokud se někdo chová nebo pohybuje nějak podivně, je prostě divnej.
A pokud se sejde víc takových divných lidí, je to sekta.
Tělo je zvláštní nástroj. Snažíme se ho ovládat myslí a někdy si myslíme, že nám to i jde. Ono ale funguje i bez naší pozornosti. Samo dýchá, samo se regeneruje, hojí drobná poranění, udržuje nás v rovnováze, zpracovává tisíce podnětů, aniž bychom si toho všimli. Ví, kdy zrychlit tep, kdy nás unavit, kdy nás probudit uprostřed noci a někdy možná i kdy nastal čas pustit to, co už v sobě příliš dlouho neseme.
Po hodinách tance, kdy hlava postupně ztichla a tělo převzalo vedení, jsem se dostala plně do prožívání.
Seděla jsem opřená zády o zeď, poslouchala svoje tancem vyčerpané tělo a hlasitou hudbu. A pak přišel z hrudníku impuls, přetlak, viděla jsem ho v obrazech a cítila, jak moc se potřebuje rozsypat. Jenom jsem povolila a nechala se to dít.
Plakala jsem, vnímala, jak se moje tělo uvolňuje, prožívala smutek, uvolnění i radost najednou.
Byla jsem zpocená a k tomu se přidala záplava slz, cítila jsem, jak mi krom obličeje postupně máčí i tričko a jak se moje ramena stále otřásají vlivem neutuchajícího proudu smutku.
Na okamžik jsem pomyslela na realitu tady a teď, napadlo mě, že možná někoho můj výlev ruší, napadlo mě taky, že bych si přála, aby mě někdo obejmul.
V tu chvíli přišel muž a dotknul se mého ramene, zeptal se, zda jsem OK nebo něco potřebuji, odpovídám, s úsměvem v zaslzeném obličeji, že jsem OK. Vzápětí mi přináší vodu. Z druhé strany si vedle mě sedá žena. Před chvílí jsme spolu divoce skákaly u repráku. Jinak ji neznám, neznám její jméno, ani ona moje.
Sedá si vedle mě, nastavuje mi náruč, objímá mě, drží mě. Tiskne mi dlaně na hrudník a do zátylku. Vím, co dělá. Ani vteřinu se nebráním. Pokládám jí hlavu na rameno, vnímám její dech a ladím se na něj tak, abych zklidnila ten svůj. Objímá mě svými pažemi, chytám dlaní její ruku. Jenom jsme. Slzy mi tečou dál, nemám nad nimi žádnou kontrolu, ale cítím neuvěřitelnou úlevu. A vděčnost.
Když jsem se uklidnila, řekla jsem jí, že je mi dobře, že jsem jenom potřebovala pustit jeden nenaplněný příběh. Skrz pohyb, hudbu a tělo se mohl plně projevit.
A tahle žena. Neříkala skoro vůbec nic. Jenom přišla, sedla si, objala mě, byla se mnou.
Nesnažila se mě opravit, zachránit, ani přesvědčovat mě o tom, že zas bude dobře. Jenom za mnou na chvíli přišla nést moje trápení.
Vzpomněla jsem si na svoje mládí. Když jsme se opíjeli v parku, vždycky někdo zvracel a někdo druhý mu držel vlasy. Odpusťte mi ten obraz, je to geniální metafora. Právě tak intimní mi ten okamžik totiž připadal. Jen místo alkoholu jsem byla přehlcená emocemi. Odcházelo ze mě něco, co jsem už nechtěla v sobě dál nést.
S tím rozdílem, že na ecstaticu jsme byly obě plně přítomné celým naším vědomím, měly náhled, chápaly, co se děje.
„Jsi krásná. Je mi to jasný…“ bylo skoro to jediné, co mi řekla. A přesto pro mě udělala tak moc.
Ne slovy, ne činy.
Jenom–bytím.
Proto ecstatic dance není jen nějaký divoký večírek, kde se střízliví blázni producírují před jinými střízlivými blázny.
Je to místo, kde můžeš na chvíli přestat držet všechno pohromadě.
A dost možná na to nebudeš sám*a.
Dost možná se tam setkáš s jiným člověkem.
A možná to setkání bude skutečné a hluboké.
Tenhle vědomý tanec může překvapivě obejít naši potřebu mít všechno pod kontrolou.
Mám pocit, že tohle potřebujeme občas všichni.
Nechat se jenom být, prožít, co máme nahromaděné v těle a nesnažit se to opravit. Jen to chvíli vědomě nést.
